Co dělat mám?
Mám strach, že to nedám;
že se do dalšího ročníku nedostanu.
Mám děsný strach ze školy,
každé pomyšlení na ní zabolí,
hlavně na lidi tam.
Cítím, že jsem na to sama,
jakoby mi osamělost byla dána -
trpím vnitřně a bolí to.
Ve škole neví, čím procházím,
jak s vlastní duší zápasím -
že prý nejsem myslí umělec.
Prý ne kvůli nadání mě vzali,
ale kvůli nápadům mě dali
do prvních čtyř přijatých.
A teď strachuji se, co bude dál,
strachuji se, co by mi ještě vzal
můj sen být umělkyní.
Spolužáci, učitelé.. nic netuší,
oni neví, co mám na duši,
co mě zevnitř drásá, ničí.
Všechno se mi příčí,
obavy vyjít ven mě ničí;
takhle se žít nedá.
Co dělat mám - líná nejsem,
jen pocit mám, že tohle je sen,
ba i noční můra.
Tak zalézám pod peřinu,
shazuji z zad denní dřinu
a potichu pláču nad svými problémy.
Kreslení a malování,
bylo pro mne jako hraní -
já milovala jsem to.
Avšak teď se k tomu nutím,
nad tím co kreslit denně kutím,
vím, co malovat, ale nevím jak.
A tak, jak jsem bez daru,
uvědomuju si pomalu,
že mé rozhodnutí bylo chyba.
ČTEŠ
Mrtvá poezie
PoetryŘíká se, že se vaše osobnost, problémy, odráží v tom, co píšete, malujete, vytváříte. Já tvořím především z toho, co mi ze mě ještě zbylo. Mé první básně se od těch mladších podstatně liší... Líbí se tato sbírka básní? Přečti si Poezii z krvavé ruk...
