The Cold Touch (MenT FF)

2. - Pozvání?!

Zářivé sluneční paprsky mi bily do očí, jako lasery, což mě donutilo vstát.

Bože, zase se mi nikam nechce. No, komu by se chtělo, že?

Dlouho jsem nebyla nemocná... Mohla bych si tu aspoň pár dní zasimulovat.

Kašlu na to, dnes tam jdu.

_________________________

,,Klér!" objala mě Elis na přivítanou.
,,Jsem ospalá..." zakňučela jsem.
,,Máš chodit dřív spát."
,,To moc nejde, když mi píše jeden krypl, kvůli úplnejm blbostem," zasmála jsem se.
,,To není žádná blbost. Nechápu, proč mi ji poslal, asi omylem. Ještě jsem to nepřijala, ale asi bych to měla udělat, co?!" byla štěstím bez sebe.
,,Třeba to omylem nebylo, třeba se mu líbíš," usmála jsem se na ni.

Vyřazovalo z ní obrovské množství štěstí.

,,Mám to přijmout?" nebyla si jistá.
,,Jo..."

_________________________

Konečně máme za sebou ty hodiny utrpení. Už jen oběd a domů.

Čekali jsme ve frontě na jídlo a bavili se u toho.

,,Támhle je!" křičela šeptem Elis.

Podívala jsem se směrem kam ukazovala a hned ho viděla. Seděl tam u "jeho" stolu se svýma "sluhama". Prostě jeho kamarádi, ale někdy to působí jak jeho otroci. Je to takovej náš "king" školy.

Viděla jsem jak se pousmál na Elis a ona hned zčervenala. Poté přejel pohledem na mě a arogantně se usmál.

Vždy se na mne tak divně povýšeně dívá.
Nesnáším to.
Raději jsem od něj odvrátila zrak.
Když na nás došla řada, tak jsme si vzali oběd a posadili se k volnému stolu.

,,Zase hnus," povzdechla jsem si nad jídlem.
,,Nechceš radši někam zajít?" zeptala se.
,,Na to se mi zase nikam nechce," lehce jsem se zasmála.
,,Mě taky ne," zasmála se také.

Obě jsme se začali rýpat v jídle, ale moc dlouho jsme tam nebyli.

Odnesli jsme si tácy a šli jsme.

,,On jde za náma," oznámila mi celá rozjasňená Elis.

Protočila jsem očima a ignorovala její retardovanost.

Pokračovala jdem chodbou, ale po chvíli jsem si všimla, že jdu bez Elis.

Otočila jsem se a pár kroků ode mne stála červená Elis s tím debilem.

Nedívala jsem se na ně, ale poslouchala je.

,,A vezmeš i kámošku?" zasmál se arogantně. Tahle otázka mě donutila se na ně otočit, protože jsem tušila, že tou kámoškou myslí mě.

Jen co jsem se na něj podívala, tak mě očima projel celou od hlavy až k patě. Po prohlédnutí se na mě zase tak debilně arogantně usmál.

Aaargh. Já ten jeho úsměv tak nesnáším!

Otočila jsem se a zrychlenou chůzí pokračovala dál v cestě.

Po pár metrech chůze mě zastavila Elis.

,,On... Nás... Pozval... Na jeho párty!" pískala.
,,Proč?"
,,Já nevím, ale i tak... Nemůžu tomu pořád uvěřit!" byla nadšená.

Víte, on pořád pořádá nějaké párty, ale nikdy nezval nikoho z mladších ročníků, což je na tom nejdivnější. Všechny tyhle jeho párty jsou prý legendární a věřte mi, že snad každej ze školy touží po tom bejt pozvanej.

Teda, já osobně o to nestojím.

,,Půjdeš, že jo?" zeptala se mě.
,,Já nevim..."
,,Prosím, bez Tebe tam nemůžu jít. Navíc jsem mu řekla, že půjdeš taky," zakňučela Elis.
,,No... Tak jo..." odsouhlasila jsem jí to. Bůh ví, možná to bylo správně, možná to byla chyba, ale kvůli Elis tam půjdu.