You are just a pirate! (OUAT)

I.

První co uviděla, když vešla do postranní uličky, byl velký muž, pravděpodobně řezník, v ruce svíral dlouhou hůl a bouchal s ní do těla na zemi. Podle toho, že se tělo na zemi kroutilo, jak se pokoušelo vyhnout ranám a rukama si chránilo hlavu, poznala, že ten nebožák, naštěstí, ještě žije.
„Hej! Nech toho!“ pokusila se řezníka zastavit jen pomocí slov. Řezník na ni vůbec nedbal a mlátil toho chudáka dál. Už se na to nemohla koukat. Vystřelila jako šíp a hůl řezníkovi vykroutila z ruky.
„Řekla jsem, nech toho! Co ti ten chudák udělal?!“ křikla na něj a oddálila hůl, tak, aby na ni řezník nemohl.
„Kradl!“ vyštěkl a plivnul na nazemiležícího.
„Co ti, proboha, ukradl, že si z něj málem vymlátil duši?!“ křičela dál, div že se kolem nich nezačali srocovat lidé.
„Maso! Co asi jinýho?!“ odfrkl si podrážděně.
„Za kolik?“ zeptala se s nenadálým klidem.
„Cože?“ nechápal.
„Za kolik peněz ti toho masa ukradl?“ vysvětlila svou otázku.
„Za tři zlatky!“ zahuhňal.
„Dej mi to!“ rozkázala, strčila ruku do váčku zavěšeném na opasku a vytáhla z něj tři zlatky, „tady máš a dej mi to maso!“ Řezník sebral zlaťáky, hodil k jejím nohám pytel s masem a zmizel ve svém krámku. Podívala se po zmláceném.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se s obavou v hlase, když ležel na boku a vyplivoval krev.
„Jo, asi jo,“ vyplivl další krev a obrátil se zpátky na záda. Zavřel oči a hlavu nechal klesnout na zem.
„Měl by si vstát,“ zamumlala potichu. Otevřel oči a kouknul na ni, věnoval ji pokřivený úsměv. Ona ale nekoukala na něj, koukala na svou ruku, kterou k němu natahovala. Váhavě zvedl tu svou a vložil ji do té její natažené. Pomohla mu stoupnout a konečně na něj pohlédla. Byl skoro o hlavu větší, když stál tak blízko. Krátce ostříhané černé vlasy a modré oči mu dodávali šarm a neodolatelnost.
„Ehm... Na co potřebuješ tolik masa?“ měla sucho v krku.
„Na cestu!“ odstoupil od ní a mnul si místa, kde ho hůl zasáhla.
„V okolních vesnicích můžeš to maso získat taky!“ pronesla se znovu nalezenou jistotou.
„Na moři ne,“ zasmál se.
„Ou... Aha... Tak to jo.“
„Můžu?“ ukázal na pytel s masem v její ruce.
„Jo jasně!“ podala mu pytel. Když po něm šáhnul, chvíli ho zadržela a nahnula se k němu.
„Buď opatrný. Nebudu tě moci zachraňovat, tak se zkus takovýmto problémům vyhnout,“ nabádala ho ztišeným hlasem.
„Hmm...“ zamručel, neměl rád, když ho někdo sekýroval, navíc taková malá holka, která stála před ním.
„Dobře,“ pustila pytel a uhladila si košili, „tak asi-“
,,Děkuju! " skočil ji náhle do řeči, řekl to nesměle, jako by mu bylo proti srsti děkovat. Usmála se. To jediné od něj chtěla. Jedno malé díky.
„Nemáš zač ehm...“ chtěla říct jeho jméno, ale uvědomila si, že ho nezná, „dobře, tak hodně štěstí.“ Naposledy se na něj usmála, sjela ho pohledem od shora dolů a zase zpět, aby si ho zapsala do paměti, otočila se a odcházela.
„Killian,“ zavolal za ní. Zastavila se v pohybu, nohy nechala po směru chůze, ale trup natočila tak, aby na něj viděla, ale neřekla ani slovo.
„Moje jméno. Killian,“ vysvětlil. Ústa se ji roztáhly do úsměvu. Došla k němu a stáhla svůj váček z opasku a chvilku ho studovala.
„Mě říkají N,“ koukla na něj. Byl opravdu vysoký a ona tak malá.
„Ann? Jako Anna?“ nadzvedl pravé obočí.
„Ne. Jen jedno písmeno z abecedy N, nic víc nic míň,“ vysvětlila mu s úsměvem, pokýval hlavou, ale radši se k tomu dál nevyjadřoval.
„Tady máš,“ podávala mu váček plný peněz, „je tam alespoň patnáct zlatek. Mohlo by ti to pomoct.“ nechápavě na ni koukal.
,,Dáváš mi svoje peníze?! " nedokázal to pochopit. Přikývla.
„Proč?" vyptával se dál nechápajícím tónem.
,,Věřím v tebe a chci ti pomoct. " zalhala.
,,Děkuju,“  natáhl k ní ruku, když mu podávala váček, lehce se dotkli. Oba to cítili jako udeření blesku.
„Počkej!“ chytla ho za ruku a stáhla ji zase k sobě. Na předloktí se mu táhla malá tržná rána.
„To nic není,“ snažil se ji uklidnit.
„Ne! To že máš na obočí a na rtu malé ranky, to nic není, ale tohle je něco jiného. " vytáhla z kapsy bílý kapesník a obvázala mu tím ránu.
„Až budeš v bezpečí, vem trochu alkoholu a vydezinfikuj si to!“ rozkázala. S pokřiveným úsměvem jemu vlastní přikývl.
„Děkuju ti,“ řekl to s takovou jemností v hlase.
„N!“ zavolal náhle někdo.
„Už jdu!“ zavolala na zpět a otočila se zpět ke Killianovi, „hodně štěstí a buď opatrný!“ pustila jeho ruku, kterou do teď držela ve svých, otočila se a utíkala na hlavní ulici, kde se rozhlédla, a když spatřila svůj cíl vydala se poklusem doprava. Killian zůstal stát a hleděl za ní, dokud nezmizela za rohem. Poté zatřásl hlavou a vydal se svou vlastní cestou.

~~~

Ahojte lidičky, jestli jste to přečetli až sem, jsem velice ráda. Myslím, že každý z vás umí správně přečíst slovo Killian, ale pokud ne, prosím čtěte ho [kilijen].

Díky.. Jinak každý votes i koment potěší ať už kritický či pochvalný..

Takže díky...
Vaše AB