In Love With A Criminal: Neflheim Witch

Darkness

Loki:

- "Můj králi.." Valhalou se rozlehl hlas jednoho ze stráží, černovlásek, sedící na majestátním trůně zpozorněl a pokynul mu rukou na znamení, že před něj může předstoupit "..v zahradách jsme našli princeznu Catherine..leží na zemi a nehýbe se, ale..." strážný hlasitě polk, když si všiml výrazu jeho krále, který byl nanejvýš ledový, ovšem uvnitř nedokázal svůj strach popsat "..a-ale nikdo se k ní nemůže dostat, má kolem sebe jakousi modrou bariéru.."

V tu ránu Loki vyskočil z trůnu, své žezlo nechal spadnout na zem a v zápětí se rozeběhl ze schodů, načež se zastavil vedle strážného
- "Kde je?"
- "U ledových růží, můj pane.." hned potom se co nejrychleji rozeběhl do zahrad a bylo mu jedno, do kolika služebných či stráží narazil...

Proběhl palácem až ke vchodu do zahrad, kde se řítil k oněm ledovým růžím, které byli téměř na druhém konci královských zahrad..

Když konečně doběhl na místo, všiml si asi tří strážných a jedné služky, ti všichni stáli kolem Catherinina těla
- "Uhněte!" okřikl je jejich král. A jak řekl, tak se stalo, při čemž se mu ještě všichni klaněli "Jak dlouho tu leží?" stočil k nim pohled plný strachu. Nikdo z nich ho takhle ještě neviděl. Loki Laufeyson právě dokázal, že má srdce a city..
- "Nevíme, králi.. Já ji tu takhle našla, když jsem šla stříhat růže.." ozvala se mladinká služebná, načež černovlásek jen přikývl..

Udělal pár váhavých kroků k oné modré bariéře, kterou Catherine vytvořila. Nevěděl, co by od této magické věci mohl čekat, ale dostat se skrze ní nemohl. Poklekl tedy vedle ní a zadíval se na tělo blondýnky ležící uvnitř
- "Catherine..Slyšíš mě?" řekl tiše a snažil se být klidný.. Nic se nedělo "Catherine, prosím.. To jsem já Loki..pusť mě k sobě, prosím.." řekl teď již nanejvýš zoufale

Catherine:

Ubrečený obličej jsem měla schovaný v dlaních a v hlavě tu jedinou myšlenku

Jsem zrůda..

Po chvíli jsem spadla k zemi a ocitla jsem se v jakémsi šoku... Štípali mě oči a vše jsem měla rozmazané.. V mlze jsem viděla své modře zářící ruce...

Nesmí se ke mě nikdo přiblížit, ať jim neublížím..

Prolétlo mi hlavou a mé tělo se začalo mírně třást..

A potom?

Potom byla tma..

Tak dlouho jsem bloudila nicotnou temnotou a mé volání o pomoc neslyšel nikdo.. Nebyl nikdo, kdo by mi ukázal cestu ven..

Po chvíli jsem ozvěnou uslyšela hlas. Tak moc povědomí hlas. Znala jsem ho, ale nevěděla jsem odkud. Komu ten hlas patřil.

Na chvíli zase utichl a já se rozhlížela kolem sebe a hledala majitele onoho tak známého a krásného hlasu. Ale všude kolem mě se rozprostírala jen temnota, žádný paprsek světla. Žádné světlo na konci tunelu..

Nic.

Po chvíli jsem ho zase uslyšela. Zněl tak zoufale. A mou temnotou se odráželo to jméno..

Loki...

Jak moc povědomé to jméno bylo.. Odkud jsem ho ale znala.. Chci si vzpomenout, ale nejde to, jako by mi někdo vymazal paměť..

Žádné vzpomínky. Nic. Jen prázdnota..

Náhle jsem před sebou spatřila postavu.. Černo-zelené oblečení, havraní vlasy a ty oči... Tak ledově modré, jako dvě nejhlubší studny... Tak moc povědomé oči, tak krásné. Patřili jemu.. Ovšem, ta postava přede mnou je Loki.