Shikatsu [Pozastaveno]

Kapitola 5

Štvanice začíná...

Shikatsu

Stala jsem se lovnou zvěří. Už dávno. Vím to, přesto mě to vždy zaskočí nepřipravenou.

Běžím hustým lesem, ale v cestě mi stojí hustý porost a nízko posazené větve. Ke všemu se zpustil liják. Jakoby si to počasí naplánovali... pomyslí si sklesle, skovávám se pod malou skalku, v naději, že proběhnou, beztoho, aniž by i mě všimli. Jenže nejsou hloupí. ZE zad si shazuji zbytečnou zátěž, a když už si konečně myslím, že vzduch je čistý, běžím opačným směrem, než jsem doteď běžela.

„Shikaatsu..." zavolá na mě mlsný hlas z dálky a mě to donutí se zastavit a rozhlédnout se kolem. Při mé smůle, přes hustý liják a zataženou tmavou oblohu nic nevidím. „Shikatsu..." ozve se ten hlas znovu a já se ošiju. Pak se znovu dám do běhu znovu na jinou stranu. Vlastně už ani nevím, kam běžím.

„Neutíkej nám..." Další hlas. Tentokrát i s výsměchem. „Stejně tě chytíme."

NE... Zavrtím hlavou a pokouším se ještě víc zrychlit, jenže mi na mokrém zabláceném povrch podklouzne noha a já se skutálím na zem.

„Žila, byla jedna malá holčička..." ozval se zase nějaký hlas, tentokrát byl blíž než předtím. „Jmenovala se Shikatsu. A ta zabloudila v hustém temném lese. Kdyby jen tehdy dávala větší pozor a dbala na rady druhých, neskončila by v mích rukou..." poslední slova zašeptá u mého ucha. Prudce se otočím a odtáhnu se od něj. Vidím jen jeho siluetu a žhnoucí rudé oči.

„Už není kam jít dál..." zasměje se další.

„Ne!" zakřičím a rychle se zvednu a běžím dál. Slzy mi začínají stékat z očí.

Někdo se mě snaží chytit kolem pasu, ale naneštěstí mám po ruce svůj kapesní nožík, kterým ho sekám do tváře. Zaprotestuje, ale v tu dobu se mu už dávno vymaním ze sevření a utíkám temným lesem dál.

„Myslíš si, že nám můžeš dlouho utíkat?" další hlas.

Uleví se mi, když před sebou uvidím už jen pár zbývajících stromů, ale jen do doby, než skoro spadnu ze srázu. Zalapám po dechu. Chtěla jsem se vrátit zpět do hustého lesa, ale moc dobře vím, že tam na mě čekají. Ještě jednou jsem se na sráz podívala. Není to tak hrozné. Lepší než to co je za mnou... pomyslím si.

„Holka hloupá, špatně kouká. U srázu je ztracená, Brzy bude Chycená..." (Tohle jsem si nemohla odpustit ... XD) Zase ten výsměšný hlas.

Nemám na výběr. Kousek poodstoupím. „Jsi v koncích Shikatsu." Zhluboka se nadechnu, pak e rozeběhnu a skočím rovnou dolů, ze srázu.

Několik vteřin jsem jen letěla vzduchem, ale pak jsem se sklouzla dolů po bahně. Dole jsem si dala pár minut na zorientování, ale pak jsem se rozběhla rovně dál. Vím, že se jen tak nevzdají. Horší je, že už skoro ani nemůžu. Ztěžka dýchám a myslím si, že jsem si i přitom pádu udělala něco s rukou. O nohách ani nemluvím. Moc dobře vím, že mi teče krev.

Běžím takhle ještě několik minut, kdy si už musím dát malou pauzu. Prudce se nadechuji a pohledem zkoumám vše, co se pohne. Jsou tu určitě... Pomyslím si a raději se znovu rozebíhám. Pak konečně uvidím kousek naděje. Přede mnou stojí dům. No vlastně je to spíše obrovské sídlo. Dopustila bych se velké chyby, kdybych se opovážila tvrdit, že je to jen nějaký domek. Přeci jen kousek štěstí.

Zrychluji a běžím přímo k němu. Všude bude líp, než někde venku, kde jsou oni... řeknu si v hlavě. Kolem plotu je vysoký železný plot, který mi částečně znemožňuje rychlé vniknutí do domu. Tudíž mi nezbývá než se co nejrychleji vyškrábat přes bránu a skovat se v domě. Jen na tak dlouhou dobu, než si budu jistá, že už mě nesledují. Ani nedoufám, že by si mě tam někdo všiml. Je to velký dům. Někde se skovám a až bude čistý vzduch, zase vypadnu.

Otevírám velké křídlové dveře a skovávám se za ně. Déšť zatím stále utočí na zem a ani to nevypadá, že by se to mělo změnit. Sesouvám se po tvrdém dřevu na podlahu a choulím si hlavu do dlaní. Je mi tak úzko... Balím se do klubíčka a nechávám volný průchod mým slzám. Ani ne do pár minut usínám...

Subaru

Zezdola jde slyšet nějaký divný zvuk. Nejspíš to budou zase mí bratři. Určitě Ayato s Yui. Že si nedá pokoj... pomyslím si naštvaně. Ozve se ještě jeden zvuk a to mě donutí vstát z postele. Co se tam ksakru zase děje?

Na chodbě potkávám Laita a Kanata. „Také jsi to slyšel?" zeptá se mě Laito.

„Jen kývnu."

„Také jsme to slyšeli, ne Tedy." Řekne Kanato ke svému plyšovému medvídkovi.

„Nejspíš to bude Ayato..." řeknu, ale z omylu mě vyvede jeho hlas.

„Co zase já?" S ním přišel i Reji.

„Šlo to ze zdola. Nejspíš ten lenoch zase někde usnul." Poznamená Reji ale i ta se s námi vydává to dolů prozkoumat. Za námi se s ním vleče i Yui v růžové noční košilce. Nejspíš si jeden z mích bratrů dával noční svačinku.

Zaškrundá mi v břiše. Uznávám, i já bych něco zakousl.

Dole už čeká Shu s vyndanými sluchátky sledující něco na podlaze. Že by si zase našel štěně? Napadne mě jako první ale pak to uvidím také. Nebo spíše ji. Zalapám po dechu.

Na zemi leží ta nová holka. Je celé promoklá a špinavá a... Krev. Musí někde krvácet, jelikož cítím tu výbornou teplou tekutinu, která jí proudí žilami. NE! Musím se ovládnout.

„Helem se co to tu máme..." poznamená Ayato mlsným tónem. „Dáreček na hraní." Řekne a už už se k ní chystá jít, jenže v tom ho já zastavím.

„Nech jí nepokoji!" zařvu na něj a sám si jdu pro její bezvládné tělo. Vypadá, jakoby byla v kómatu. Možná je to lepší, alespoň nejančí jako Yui.

Pevně jí sevřu v náručí a podívám se na své bratry a pak na blondýnku v košilce. „Přines do mého pokoje nějaké čisté věci." Rozkáži jí a ona hned přikývne a jde udělat, co jsem řekl. Sám se chystám jít do svého pokoje s hrozně lehounkou dívkou. Upřímně doufám, že je v pořádku.

„Ale no tak, Subaru. To si říkáš brácha? Snad se rozdělíš ne?" slyším za sebou protesty svých bratrů, ale ty už raději ignoruji a mířím po schodech zpět do své ložnice. 

Zdravíčko ... :D 

Trochu pozdě já vím a omlouvám se ale tenhle týden byl dlouhý? Ano ... :D Doufám, že se vám díl líbil a i příběh se vám nyní začíná zamlouvat ... :D Další díl bude tentokrát opravu brzy .. :) A ještě jednou se omlouvám za pozastavení Fleur De Li ... :) 

Pište do komentů co si myslíte a  Mějte se krásně  XX