Shikatsu [Pozastaveno]

Kapitola 17

Shikatsu

Co to je?

Kde to jsem?

Moje hlava...

Co je to za místo???

Je tu tma. Všude je černo. Není tu nic žádná věc. Jsem v nicotě. Umřela jsem ?

Jako omámená otevírám ztěžklá víčka. Vidím rozmazaně ale poznávám pokoj, ve kterém jsem se poprvé probudila. Subarův pokoj... Myslím.

"Co to..." mám sucho v puse. Zalapám po dechu.

"Shikatsu."

Uslyším něčí hlas. Ale jako by byl z dálky. Chci se tam podívat ale dřív než to stačím udělat, znovu mě pohltí temnota.

Běžím. Nebo se o to alespoň snažím. Co se to děje ? Proč? Kde to jsem. Najednou je tu světlo. Stojím v rudé kvantové místnosti. Polknu, když ucítím něco vlhkého na nohou. Co je to? Zalapám po dechu. Krev. Všude je krev. Podíváme se na stěny. Jsou vlhké a pokryté rudou tekutinou. Prsty po tom prejedu. Je to sklo.

Najednou na místech, kde mě prsty zanechali stopu začalo sklo praskat. Co...? Celé to začíná praskat a mě v tu chvíli dojde co je za tím. Vytřeštím oči a v tu ránu se už rozhýbám dál do prostoru.

Pak se ozve rána a mě to donutí zrychlit. Moc dobře vím že až to praskne bude tu ještě víc krve.

Doléhá ke mě hluk, který přehlušuje tlukot mého srdce. Po očku se podívám za sebe. Pane bože. Obrovská vlna krve, která se sem dostala přes zeď se právě teď žene na mě, abych se v ní utopila. Snažím se zrychlit ale něco mě chytne za nohu a já spadnu do kaluže krve. Chci se zvednout, ale něco mě drží za ruce. Co to krucinál je? Odtahuji se abych na to viděla. Vytřeštím oči. Z krve se náhle vynořují ruce a všechny se po mě natahují. Lapám po dechu a než stačím cokoliv udělat ta vlna krve mě semele a stáhne ke dnu.

Snažím se dostat nahoru. Lapám po vzduchu. Dělám cokoliv abych se z toho dostala ale jediné čeho se mi dostává je krev. Spousta krve. Topím se v ní a...

Lapám po dechu. Zhluboka se nadechuji a pohledem zkoumám místnost, kde se právě nacházím a s úlevou zjišťuji, že tu nikde není krev ani ruce, které by mě  sobě stahovaly. Ale vše je tak rozmazané. "Su..." snažím se něco říct, ale mám v ústech jako na Sahaře. Co se mi to děje?  "Po-" moste mi někdo... 

"Co se to s ní děje?"  doléhají ke mě hlasy. 

"Měla by být v pořádku ne?"

"Ztratila mnoho krve." 

"Co se s ní děje...."

Víc už nevnímám, jelikož se kolem mě znovu obmotává temnota... Co bude za dalšími dveřmi?

Pomalu otevírám oči. Ležím na zemi. Pode mnou je obdélníkový perský koberec. Jsem v nějaké chodbě. Vcelku pěkné chodbě. Na stěnách visí různé obrazy. Některé mi nahánějí husí kůži. Přejedu si po tváři až do vlasů a zjišťuji, že je mám pečlivě upravené a svázané do drdolu, že kterého mi na záda spadá několik loken. Co...? Zvedám se. Nohy mi není brní, takže mi chvíli trvá než na budu ztracenou rovnováhu. V tu chvíli si všimnu toho co mám na sobě. Jsou to dlouhé rudé šaty s úzkými ramínky a výstřihem do V a několika rozparky.  Proč nemám na sobě? O co tu jde? Tahle situace mě děsí víc než ty předchozí.