Shikatsu [Pozastaveno]

Kapitola 22

Někdo

Utekla ... Opět... Neznámo kam.

Nikdy se nikde nezdraží dele jak pět měsíců. Vždy ji najdu a ona vždy nakonec uteče. Je to jedna z poslednich andělů života a smrti na nasem světě. Její bozska síla je mou poslední naději. Zabil jsem už stovky andělů jejiho druhu jen abych dosahl svého cile ale žádný z nich nebyl dostatečně silný. Jejich vlasy byli světlé a oči prázdné dokud se z nic nestal prach. Jejich sila je jejich zkáza. Ale ona je jiná... silná a výjimečná zneužívá svého daru. Poslední naděje.

"Najděte ji!" Zařvu na své čtyři poskoky. "Je mi jedno co to bude stat a kdo u toho prijde o život. Musíte jí najít a dovést zpět k nam. Čas běží."

Shikatsu

Spolu se Subarem jsme nasedli na prvni vlak, který jel daleko odsud. Naštěstí pro nás nebyl vlak tolik prazdny proto se nam podařilo dobře splynout s okoli a ostatni cestující nam byli dobrým krytím. Horší je, že nemáme žádné soukromí, proto veškeré rozhovory, které se týkají naší situace zásadně odkladame na potom.
Po nějaké době se se světovláskem konečně poradíme na volné sedačky. Má hlava už automaticky padne na jeho rameno a já po chvíli začnu pomalu klimbat. Zvláštní cestovat zase s někým. Poslednich několik let cetuji sama. Nevím jestli teď budu schopná zase někomu věřit.  Všechny které jsem znala byli mrtví. Většinou zabití lovci ktere je meli buď jako trofeje nebo loutky. Jiní zemřeli kvůli své malichernosti. Hrát si se zakony přírody není nic na lehkou vahu a rozhodně by se to nemělo podceňovat. Vždy si tato sila vyžádá svou daň. Uz to je duvod, aby se zbytečně v rukách andělů zneužívala. Ovšem najdou se i tací co se nikdy nepoučí. Další duvod proč můj druh je na pokraji vyhynutí.

Pomalu kráčím po trávníku, který mě šímrá do chodidel. Znovu jsem na nějaké zahradě. Ale je menší. Slyším šumění nějaké řeky a tlukot svého srdce, které je kupodivu klidné. Rozhlédnu se kolem ale nikoho nevidim. Znepokojeně zadáním, když v tom mi prejede mraz po zádech. Zalapám po dechu a pomalu se otočím. Poslední co si pamatuju je pár zhnoucích oči, které me upřeně pozorují...

Rozevírám ztěžklá víčka a vystrašeně se rozhlížím okolo. Jsem ve vlaku. Uklidnim se a podívám se na spícího Subara. Když spí vypadá roztomile.
Pousmeji se a pak pohledem zapátrám po tabuli. Už jsme dost daleko. Myslím ze bychom měli už vystoupit. Na další zastavce bychom měli být za třicet minut.

Povzdechnu si a podívám se na něj. Nechce se mi ho budit. Kousnu se do rtu a trochu s nim zastřesu.

"Subaru. No tak. Prober se. Budeme vystupovat." Zkouším ho probrat ale in pořád nic. Povzdechnu si, podivam se na svou dlaň, která rázem tvrdě přistane na jeho tváři.

Polekaně se na me podívá a pak se zamračí.

Pokrcim v omluvném gestu ramena. "Promiň. Musela jsem tě nějak vzbudit. Budeme vystupovat."

Kývne. "A co pak?"

"Je brzy ráno. Už vědí, že jsme zmyzeli."

"V tom případě bychom měli nejspíš zmenit trasu."

Zavrtím hlavou. Začátečnická chyba. "Když získaš náskok nepoutej na sebe přílišnou pozornost. Spliň s davem. Odtud odjedeme zitra podvečer. Je v tu dobu provoz tudis se dobře ztratime mezi dvěma vlaky a nikdo si toho nevsimne."

Kývne. "Dobrá. Jsi v tomhle uz zaběhla ."

Přitakám. "Jsem na útěku už vic jak sto let. Musela jsem se to naučit."

"Ať je tedy po tvém."

Ahoj lidičky ...

Napred bych se vam mela omluvit za svou dlouhou nečinnost. Je mi líto že jsem sem dlouho nic nedodala a tohle je také krátké ale tak nejak k tomu nemem moc inspirace a popravde dokopat se k tomu mi dalo taky zabrat ale muzete podekovat one_cut_killer která mě k tomu konečně dokopala takze dekuju moc Nee-san=) <3 :D
Každopádně ted se to pokusím dodávat lépe ale mejte se mnou prosim trpělivost :)

Mejte se krásně .. x x