Shikatsu [Pozastaveno]

Kapitola 9

Pro vás všechny ... ;)

Shikatsu

Nezůstanu tu, jestli si myslí, že ano, je na omylu. Chci se znovu zvednout z postele, ale zastavuje mě něčí ruka, která sevře mé zápěstí.

„Nechoď..." ohlédnu se za původcem toho hlasu. To mě nemůžou nechat na pokoji? Na posteli leží ten vysoký blonďák. Má zavřené oči a sluchátka v uších. Působí uvolněným dojmem. Jen si tam tak leží. Víčka zavřená. Ani neoddechuje. Samozřejmě že ne, je to přeci upír. Upír, který mi bolestně svírá zápěstí. Shu... předpokládám.

Pokusím se mu vytrhnout, ale ja se dalo očekávat, uvolnit se mi nepodařilo a ještě k tou si mě jedním prudkým pohybem stáhl k sobě na postel. Kruci. Co teď?

Přitahuje si mě k sobě blíž a jednu ruku mi ledabyle přehazuje přes hruď – stále mě ale drží. Zalapám po dechu. „Ticho. Ne tak nahlas." Ani se nehnu. A neopovážím se ze sebe vydat ani hlásku. (Doteď jsem jí nevydala.) Myslím, že ani nedýchám. „Jsem tak unavený." Svou hlavu přitulí k mému krku a jeho vlasy mě polechtají a obličeji. „Jsi tak bledá. Celí dům nasákl tvou vůní." Zašeptá a mě ovane jeho horky dech na krku. Ta to teda ne. Ze mě pít nikdo nebude. Je to moc nebezpečné. Kdo ví, co by se potom stalo.

Jednou rukou mu zatlačím do hrudi a snažím se ho od sebe odtáhnout. Otevře své krásné modré oči a upře je na mě a já se v nich okamžitě ztrácím. Co to je za kouzlo? V tu chvíli se najednou ocitá nade mnou. Z ničeho nic. Jak? Jedno zápěstí mi přišpendlí u hlavy a to druhé si přitáhne ke své krásné tváři. Přiznávám, upíři jsou krásní – ale jsou nepředvídatelný a jediné co je, pohání je krev. Jsou to predátoři. Jiní než jsem já.

„Dovil mi se z tebe napít." Vytřeštím oči. To ne. Snažím se mu vytrhnout, ale s ním to nic neudělá. „Jsem si jist, že až protrhnu tvou jemňoučkou kůži, krev poteče v gejzíru." Nikdo ze mě nesmí pít.

Celá se pod ním napnu a pokouším se mu vytrhnout. Vysloužím si jen jeho pozvedly koutek úst. Podívá se na mé zápěstí a přísahala bych, že se mu rozšířili zorničky. Nahne se k němu a přejede po něm rty a lehce i zuby. Naštěstí ne tak silně, aby mi protrhl kůži. „Čím to je, že tvé srdce nebije jako splašené. Nebojíš se mě?" Ani jsem si neuvědomila, že mé srdce tluče úplně normálně, jako by se nic nedělo. Bojím se více toho, co jsem schopná udělat já.

Pustí mou ruku a já si jí opřu o jeho silnou hruď. Dlaň mám položenou přesně v místech jeho srdce. Když to teď udělám, je na sebe upozorním. Budu jako oni. Ale já se snažím bránit...Než stačím jakkoliv zareagovat skloní se k mému krku a odhrne mi vlasy. V tu chvíli se mi zatmí před očima.

Vidím malého roztomilého chlapce s blonďatými vlásky a velkýma modrýma kukadlama, jak sedí u stromu a smutně se dívá před sebe. Poté se u něj objeví ještě jeden chlapec. Moc dobře ho nevidím, ale dává malému blonďáčkoy jablko a on ho s radostí přijímá. Co rozeznám je rozdíl mezi těmi chlapci. Ten druhý je prostě oděný, zatímco blonďáček vypadá jako syn šlechtice.