Katsumi značně pajdal a tak jsme šli narozdíl od Akemi o trochu pozadu. Nemluvě o Yuki která se už vůbec sunula za námi jako přízrak.
Najednou Akemi na nás potichu zavolala a my včetně Yuki jsme se přisunuli blíže. ,,Akihito a Aoi.." koktala Yuki: ,,Se líbaj?!" Chtělo se mi vybuchnout smíchy, ale musela jsem to v sobě nějak zadržet.
Chvilku jsme ještě počkali a když skončili tak jsme vyšli. ,,Takže jsi už Akihita uvolnila.. Co jste tu celou dobu čekání na nás dělali?" šibalsky se usmála Akemi a oni se začervenali: ,,Jen povídali.. " Samozřejmě každý věděl pravdu.
Netrvalo dlouho a dorazili jsme zpět do tábora. I když jsme před chvílí jedli, všichni si to milerádi zopakovali, a alespoň se Yuki konečně najedla.
Po tom všem co se událo jsme potřebovali den klidu, hlavně Katsumi a Yuki.
Po jídle jsem si zapsala příhodu do zápisníku. Měla bych ho nějak pojmenovat. Zamyslela jsem se.
Nechtěla jsem "kroniku" ani "cestopisy" i když ani jedno z toho ty moje kecy nebyly..
Nakonec jsem usoudila že to bude "Co Sarayeva nachystala".
Jak originální. Zaklapla jsem zápisník a šla zkontrolovat zásoby. Jejich stav mě donutil zase sklopit koutky úst. Hvízdla jsem na Yuki: ,,Pojď sem."
Hned jí došlo o co jde. ,,Tak měly jsme naplánovány zásoby jen pro dvě. Nečekaly jsme že skončíme jako šest lidí." chytla se Yuki za čelo a pokračovala: ,,Alespoň hodinu musíme věnovat hledáním potravy."
Přikývla jsem. Měla pravdu.
,,Haló všichni!" vyrušila jsem všechny z poflakovaní. Jediný kdo něco dělal, byla Aoi, která plánovala kudy jít příště.
,,Musíme udělat další zásoby! Za hodinu se zde setkáme zpátky." dořekla jsem a popadla batoh který jsem následně hodila přes záda.
Docela mě mrzelo že jsme se museli zase rozejít každý pryč, ale zase je fajn, že jenom na tu hloupou hodinu.
POHLED YUKI
Už jsem se snažila nemyslet na to co se stalo. Vypadá to že mi to všichni odpustili, a beztak, já za to vlastně nemohla.
To mě trochu trklo a zase jsem začla žít v realitě. Do malé sklenky jsem začla trhat maliny, i když tyhle lesní plody jsme měli skoro furt, až mě to donutilo k vzdechu.
Chtěla jsem se otočit a jít dál, ale něco mě zaujalo.
,,H-Haló?" ozvalo se z daleka a hned znova.
Rozběhla jsem se za hlasem a když už jsem cítila že jsem blízko, přikrčila jsem se a plížila se pomaleji.
,,Je tady někdo?" tentokrát už to zaznělo hned vedle mě.
Odhrnula jsem křoví a přede mnou stál malý blonďatý chlapeček. Bylo to asi jediné co jsem nečekala.
,,P-Prosím nech mě.." vykoktal zděšeně chlapeček a na prsou tiskl malou tašku.
,,Nechci ti ublížit" snažila jsem se ho uklidnit: ,,Ztratil jsi se?" Začala jsem jako to vždycky dělají v pohádkách. Bylo zajímavé že nevypadal tak jak by většina dětí z Peru měla vypadat. ,,Ne.." odpověděl. Zavřel své fialové oči a po tváři mu začly stékat slzy a po mém dalším mrknutím zmizel. Chtělo se mi začít panikařit, ale místo toho jsem se otočila a běžela zpět do tábora.
Po přiběhnutí na mě čekalo překvapení. ,,Sakra Yuki! Kde jsi byla?" rozběhla se proti mně Chi. ,,Měli jste ještě být pryč. Něco se stalo?" divila jsem se. Vždyť jsem tam byla necelých deset minut. ,,Yuki, už před třema hodinama jsme se tu měli sejít.."
