Ozvala se rána.
Já jsem ti říkala, že přes ten hábit někdy zakopneš!" vítězně se zasmála Aoi. Akihiko se postavil, oprášil se a dělal, že Aoi neslyšel. Musela jsem se samozřejmě taky trochu zasmát.
Itsuki a Yuki pořád točili hůlkami ve vzduchu.. Vlastně i já.
Katsumi najednou zamával rukami a zapotácel se tak, že se divím, že nespadl jako Akihiko.
,,Co děláš proboha?!" chytla jsem se za čelo.
,,Spadla na mě kapka.."
Nemohla jsem nevypustit záchvat smíchu, který chytla i Akemi, jelikož byla k nám nejblíže.
Bohužel veselou náladu nám překazil déšť který se ne-dlouho na to, spustil.
,,Nepočká ta Sarayeva?" oklepala se Yuki: ,,Je mi zima."
,,To všem.." podrbala se Akemi na zátylku: ,,chvilku teda přečkáme třeba.. tam" Ukázala ke, dá se říci, kruhu ze stromů, který se v ne moc velké dálce tyčil. I přes to, že to byl jen kousek, musela Aoi držet Akihikovi hábit, se kterým se v bahně chodí věřte, že hodně špatně.
Konečně jsme tam došli.
,,Proč jsem to auto nechávala venku.." zaúpěla jsem při pomyšlení, že se s ním něco stane.
,,Protože jsi hold blbá" zamumlala Yuki a já ji probodla pohledem říkajíc 'zabiju tě i přes to, že to je pravda.'
Blížili jsme se ke kruhu a když jsme udělali pár posledních kroků a usadili jsme se pod stromy.
--
Je to krátké za to, že jsi prozradila moje tajemství! :D Tak za to - ti neprozradím Tajemství Sarayevy a odsunu ho *-* Jak dojemné *-*
