The 100, My new life

3. Nezemři

Au...moje hlava... Proč mě tak bolí? Co se to sakra stalo? Počkat... Už vím. Máma, táta a Zoe! Oni...oni umřou. Vypustí je kvůli mě! Do očí se mi znovu vhrnuly slzy, ale hodně rychle jsem se zase uklidnila. Teď mi docházelo, kde jsem to vlastně byla a co mě probudilo. Jistě, z velké části to byla ta bolest, ale to světlo mě doslova řezalo do očí. Je to slunce? No jistě, že je to slunce. Co taky jiného by to mohlo být?

Už jsem se opravdu potřebovala začít soustředit. Všechno, co jsem se o Zemi naučila, bylo pár nepodstatných faktů a to, že je neobyvatelná, protože je na ní nebezpečné množství radioaktivity.

Bylo na čase se odepnout a pokusit se dostat ven, ať mám šanci se podívat, jak to na Zemi vypadá. Bylo mi už úplně jedno, jestli umřu teď nebo za týden.

Naklonila jsem se, abych se mohla podívat, co všechno moje máma naskládala do té obrovské tašky. V tom okamžiku ale něco otevřelo dveře. To jediné, co mě drželo od všeho nebezpečí. Problesklo mi hlavou, co říkal táta. Nemohla jsem umřít.

Byl to asi člověk, ale nebyla jsem si jistá. Vypadal jinak... děsivě a přes obličej měl přehozenou masku. Momentálně by se ve mě krve nedořezal. Přišlo mi ironické, že jsem zrovna na to myslela. Řekla bych, že momentálně jen přemýšlel, jestli mě nařeže na kostičky nebo na proužky.

---

Netušila jsem, kde jsem se nacházela, opět... už asi po desáté za uplynulé 3 dny. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila jsem, že ležím na dřevěné věci, která asi sloužila jako postel. Nad mou hlavou se vynořil ten zemšťan. Chtěla jsem začít křičet. Ten zvláštní zemšťan byl ale rychlejší a zacpal mi pusu. Myslím, že nechtěl aby mu někdo ukradl jeho kořist. Zničeho nic ale povolil ruku, kterou mě držel zacpanou pusu, ale já se už nepokoušela křičet. Stejně bych si tím nepomohla. Na něco jsem se ho chtěla zeptat, ale nevěděla jsem na co. Nespíš ani neuměl mluvit mým jazykem, přesto jsem to zkusila: ,,Co jsi zač?" Nic, mlčel. ,,Rozumíš mi?" Pořád byl ticho. Když mi nic neřekl tak jsem se pokusila postavit, ale on mě zase položil. Držel mě silně. Hodně to zabolelo. ,,Zůstaň!" O..o..on promluvil. Nevěděla jsem, jestli nebylo lepší když mlčel. Teď mi naháněl ještě větší strach. Teprve po chvíli jsem si všimla, že nebyl zas tak starý jak se mi zdálo. Jeho hlas zněl sice přísně a děsivě, ale pořád jako dítě. Mohlo mu být nanejvýš třináct. Všiml si, že jsem se na něho už nedívala jako na hrůzu nahánějící nestvůru a pomalu si sundal svou masku.

Byl to černoch. A vypadal.... no roztomile.

Teprve teď jsem měla možnost si prohlédnout jeho starostlivý a ochranářský výraz, který měl na tváři. ,,Mé jméno být Lincoln." Řekl. Neubránila jsem se úsměvu. ,,Já jsem Ashley, ale říkej mi Ash." V tu chvíli jsem věřila, že jsem byla prozatím v pořádku a že mi Lincoln nechtěl ublížit. Nevěděla jsem co změnilo jeho postoj. Je možné, že postoj ani nezměnil, ale už jsem se ho nebála a byla jsem za to neskutečně vděčná.