The 100, My new life

12. Každý najde cestu zpět

,,Ashley! Vstávej!" Mmmm... Už je to věčnost, co jsem se naposled pořádně vyspala. Bellamymu se dnes podařilo tomu opět zabránit. ,,Už je venku světlo?" Zeptala jsem se ho, když jsem si vzpomněla, kam se dnes musíme dostat. ,,Teprve svítá." odpověděl mi Bellamy. Já hned zareagovala. ,,K vašemu táboru to může být tak 20 kilometrů. Měli bysme si tedy celkem pohnout." Bellamy s tím asi počítal, protože jsem si všimla, že už v podstatě vychází ze dveří. Musela jsem se pousmát nad faktem, že včera pospíchal jako blázen, aby se dostal co nejdál od tábora a teď se tam hrne jako by na něm závisely životy všech lidí, kteří tam jsou. Nicméně popadnu své věci a vyrážím vzápětí za ním.

,,Tudy jsme šli i včera?" Zeptal se Bellamy asi po hodině cesty. ,,Ne, ale touto cestou je to kratší." Odpovím mu a on mi věnuje nechápavý pohled. ,,Včera jsme přišli z jiné strany." Bellamy na to jenom přikývl a pokračoval dál v cestě. Uslyšela jsem troubení! ,,Kyselá mlha!" Ihned zareagoval Bellamy. Rozhlédnu se kolem. ,,Ne! Je to něco jiného." Odpovím mu. ,,Už jsem to zažil! Takhle troubí, když se blíží!" Bellamy se vyděšeně rozhlíží kolem! ,,Není to mlha, jasný!? Zdá se ti, že by se tu něco snažilo utéct pryč?! Ne! Všechna zvířata jsou naprosto v klidu!" Po tomhle mu došlo, že mám pravdu. ,,Víš, čí je ten troubící roh, že?" Zničeho nic se mě zeptal Bellamy. ,,Lincolna" Dám mu jasnou odpověď. ,,Už předtím, nás tím, že zatroubil, zachránil před zemšťany. Myslím, že něco podobného dělá i teď." Bellamyho uvažování dávalo smysl. Muselo se to stát předtím, než jsem Lincona našla v jejich táboře. ,,Musíme se dostat odsud! Hned!" Bez přemýšlení jsem rozhodla. Oba jsme běželi jak nejrychleji jsme mohli směrem k výsadkové lodi.

Po další hodině běžení, s krátkými přestávkami na odpočinek, jme doběhli k řece. K té, která byla už jen kousek od jejich tábora. ,,O kousek dál je tu most." Řekla jsem a vydala se směrem k němu.

Od mostu až k táboru jsme došli asi za 15 minut. Teď jsme stáli u tábora. ,,Čas jít domů." Konstatuji. ,,Díky... za záchranu života a... však víš... za to, žes mě přesvědčila, abych se vrátil a nezabila mě místo toho." Rozesmál mě. Už je to opravdu dlouho, co jsem se takhle od srdce zasmála. ,,Ať se znovu setkáme." Odpověděla jsem mu a chystala se odejít. ,,Myslel jsem to vážně, když jsem ti řekl, že tě potřebujeme." Otočila jsem se zpět k němu. ,,Ať se na to dívám z jakéhokoliv úhlu, nebýt tebe, by většina z nás byla po smrti, včetně mě. Takže i když pořád nepatříš mezi lidi, se kterými bych rád trávil čas...chtěl bych, abys tu s námi zůstala." Mluvil upřímně a já tu chtěla zůstat. Jsou to konec konců lidi, které zastihl stejný osud jako mě, akorát o 10 let později. Mé rozhodnutí bylo jasné. Přikývla jsem a s Bellamym po boku jsem se vydala dovnitř.

,,To jsem já!!" Zařval Bellamy směrem k táboru, aby věděli, že jim nehrozí nebezpečí. Ihned otevřeli bránu. ,,Bellamy!" Octavie se k němu rozběhla. Obejmula ho kolem krku. ,,Clarke říkala, žes odešel!" Řekla se slzami v očích. Byly to slzy štěstí. ,,Někdo mi připomněl, že tak bych nic nevyřešil. Všechno, co jsem udělal bylo proto, abych mohl být s tebou. Tím, že jsem odešel, jsem se toho vzdal." Octavie ho ještě víc přitiskla k sobě. ,,Co se to....?! Bellamy!!" Z výsadkové lodě vyšla Clarke. Bellamy pustil Octavii a otočil se na Clarke. ,,Měla jsi pravdu, potřebujete mě.... a já potřebuju vás. Přežijeme jenom když budeme pracovat společně!!" Ta poslední věta byla určena pro všechny lidi tady. Bellamy je rozený vůdce. Všichni ho poslouchají. ,,Toto je Ashley! Je tak trochu jednou z nás! Do 7 let vyrůstala na Arše. Dalších 10 měla strávit ve vězení a pak se na zem dostat s námi. Ale než ji stihli zatknout, byla spuštěna na Zem! Zná to tady! S její pomocí přežijeme!" Ze všech stran se ozývaly pokřiky a tleskání, dokud se do toho nevložila Clarke. ,,To nemůžeš myslet vážně Bellamy! Je jednou z nich!" Clarke zase vyšilovala. ,,Není! Kdyby byla, včera by se jí její člověk nesnažil zabít!" Jakmile to Bellamy dořekl Clarke se zarazila. Potom jí Bellamy mohl vysvětlit co se vlastně stalo.

,,Jestli nás zradíš, přísahám bohu že..!!" Clarke to nestihla doříct. Skočila jsem jí do řeči. ,,Nezradím!" Tak mi věnovala ještě jeden nevěřícný pohled a pak odešla do svého stanu. ,,Jaspere! Pomůžeš Ashley postavit stan?" Zeptal se ho Bellamy. Jasper jen přikývl a hlavou mi naznačil, abych šla za ním.

,,Děkuju." řekla jsem Jasperovi, když byl stan dostavený. ,,Tys mi zachránila život?" Zeptal se místo toho. Přikývnu. ,,Díky...." Celkem lhostejně odpoví. ,,Co jsem ti udělala, že se ke mě taktochováš?" Nechápu, proč mě všichni tady berou spíš jako nějakou nebezpečně šířící se nemoc, než jako něhoho, kdo by jim mohl skutečně pomoct. ,,Byla jsi odhodlaná zabít Octavii, abys zachránila kamaráda zemšťana, tak mi tady prosím-tě nevykládej, jak moc nám chceš pomoct!!" To co Jasper právě řekl, mi vyrazilo dech. Vždyť já... já bych Octavii neublížila. Jenže Jasper měl pravdu. Ublížila jsem jí! ,,Lincoln je jediný důvod, proč jsem ještě naživu, proč je Octavie naživu, proč je většina z vás naživu a je to jediná rodina, kterou mám! To jsem vás měla nechat ho zabít?!" Rozčílil mě. Nehledě na to, co jsem udělala, nebyla tu jiná možnost. ,,Pokusil se zabít jednoho z nás!" Rozkřikl se na mě Jasper. ,,Jo, a taky ho pak zachránil." Ozval se za mnou dívčí hlas. Octavie! ,,Hele Jaspere vím, že jsi naštvaný, tak co kdyby sis šel na chvíli odpočinout?" Octavie na Jaspera mluvila naprosto klidně a přátelsky. Ten na ni kývl, vzal si věci a než bys řekl švec, byl pryč. ,,Octavie... dě..." Nestihla jsem to doříct. ,,Neděkuj mi. Chápu, proč jsi to udělala a vím, že Lincoln není zlý člověk. Takže ti odpouštím, protože jsi udělala to, co bylo třeba. Bez tebe bych ho odtud nedostala..." Myslím, že Octavie je jediná, kdo mi v tomto táboře rozumí, ale je zároveň taky jediná, kdo má právo na mě být zlá. Je zvláštní, že mě zrovna ona pochopila.

,,Bellamy?! Jsi tu?!" Už pěknou dobu se snažím Bellamyho najít. ,,Hej! Clarke! Nevidělas Bellamyho?!" Zavolala jsem na ni. ,,Jestli tě bude potřebovat, najde si tě..." Ta holka mě opravdu nemá ráda. Zničeho nic dovnitř vešel Bellamy. ,,Clarke? Dost jasně jsem ti říkal, že se k tomu rádiu nepřiblížím a s Jahou mluvit nebudu! Tak co tady ještě děláš? Měla bys jít za Finnem." Clarke hned vyhrkla. ,,Nemusela bych za ním chodit., kdyby ho tvůj přítel neprobodl!" Neobtěžovala se Bellamymu ani odpovědět a útočila zase na mě. ,,Není to můj přítel! Je to má rodina!!" Chtěla jsem jí ještě říct, že si o to její přítel Finn koledoval, ale měla jsem Clarke ráda a chtěla jsem se s ní udobřit. ,,Ale jestli ti můžu nějak dokázat, že mě to opravdu mrzí, udělám to." Dokončila jsem, co jsem chtěla říct. ,,Jen...Jen mi teď nechoď na oči." Když to Clarke dořekla, otočila se a odešla.

,,Ash! Počkej potřebuju s tebou mluvit!" Zavolal na mě Bellamy těsně před tím, než jsem taky odešla.

Ashley: ,,No?"

Bellamy: ,,Máš ten stan?"

Ashley: ,,Jo Jasper mi s tím velmi neochotně pomohl." Pousměji se.

Bellamy: ,,Dám ti šanci všem tady dokázat, že jsi na naší straně."

Ashley: ,,Co mám udělat?!"

Bellamy: ,,Nemůžeme se pořádně ubránit, když nebudeme vědět, proti čemu stojíme.... potřebuju, abys nám ukázala jak zemšťani žijí, jejich taktiky a.... Zítra vyrážíme na lov... Myslím, že by se nám hodila pomoc od někoho... no, jako jsi ty a Clarke bude ráda, když tě na chvíli nebude mít ve své blízkosti."

Ashley: Zasměji se. ,,Jasně, můžeš se mnou počítat."

Bellamy: ,,Ok, a Ash?"

Ashley: ,,Ano?"

Bellamy: ,,Mám špatnej pocit, že tam nebudeme sami!"

Ashley: ,,Sledují vás od chvíle, co jste přistáli. Nikdy nejste sami."

Bellamy: ,,V tom případě asi budeš potřebovat pořádnou zbraň."

Ashley: ,,Zdá se ti, že bych uměla střílet?"

Bellamy: ,,Řekl bych, že se budeš muset učit rychle."

Bellamy se škodolibě usmál a hodil mi do rukou jeho samopal. Nechtěla jsem plýtvat náboji, když jsem byla schopná se ubránit i bez nich, ale vystřelit si z pistole, byl vždy můj sen.