The 100, My new life

4. May we meet again. pt.1

Včera mi bylo třináct. Už jsem na zemi byla šest let. Věděla jsem co to pro mě znamená. Dnes mě měl Lincoln konečně začít učit pořádně bojovat. Trvalo šest let než jsem se naučila historii zemšťanů, pochytila základy léčení a vědomostí o Zemi a hlavně nepřátelích zemšťanů. Tři roky trvalo, než mě Lincoln ukázal své matce. V té době byl Lincolnův otec dva měsíce po smrti, tak se nemusel bát, že by mi ublížil. Nebo hůř, zabil mě. Věděla jsem, že už to jednou udělal a opravdu jsem se ho bála.

,,Ash, co sakra ještě děláš v posteli?! Dneska toho musíme zvládnout strašně moc. To snad víš ne?" Lincolnovi bylo 19, tak když byl po ránu nevrlý, radši jsem ho neprovokovala. ,,Ven z postele! Hned!" Poslechla jsem a běžela se obléct.

Vyšli jsme ven. Bylo krásně, až na to že byla tma. Ještě aby bylo světlo okolo páté hodiny ráno. Když Lincoln říkal tvrdý trénink, asi to myslel doslova. ,,Tak... máš deset minut náskok, než se za tebou vydám. Jestli tě do večera nenajdu, tak dostaneš pořádnou zbraň a do týdne tě vezmu za velitelkou jako zemšťanku. Víš co by to pro tebe znamenalo?" Jasně, že jsem to věděla. Měla jsem rok na to se k ní dostat, a za tu dobu jsem se musela naučit chovat tak, aby mi uvěřila, že jsem se na zemi narodila. Nechápala jsem, proč na to Lincoln teď klade takový důraz. Věděla jsem, že jakmile mi bude čtrnáct, už mě k sobě nepřijmou a budu muset žít sama. To bylo jejich pravidlo, takže jsem se otočila na Lincolna, přikývla a rozběhla se do lesa.

Uběhlo asi deset minut a já se začala strachovat. Nevěděla jsem, co bych měla dělat, nebo nedělat. Lincoln by mě chytil za hodinu bez problémů, ale Lincoln na koni mě má za patnáct minut. Chtělo to vymyslet nějakou taktiku. Všimla jsem si, že jsem za sebou nechala snad ty nejhlubší stopy, které jsem mohla. Musela jsem rychle vymyslet, jak toho využít. Něco se pohnulo ve křoví asi třicet metrů ode mě. Směrem ke mně vyletěl šíp. Trefil by mě, kdybych se rychle neskrčila. To nemohl být Lincoln. Byl to někdo jiný. Minimálně určitě neseděl na koni. Zemšťan vyběhl ze křoví a blížil se ke mně. Nemohla jsem se nechat zabít. Ne nějakým divochem. Nikdy jsem nebojovala s nikým jiným než s Lincolnem a ten mě nikdy nenechal vyhrát. Bylo mi jasné, že proti tomuto zemšťanovi nemám šanci. Rychle jsem se rozhlédla kolem a zaměřila se na strom vpravo přede mnou. Asi bych byla schopna na něj vylézt a pak něco vymyslet,  ale on se blížil moc rychle. Docházel mi čas. 

Byl ode mě tak na deset kroků a já měla jediný pokus na to, abych vyskočila na strom a chytila se větve. Vypadala, že sama co nejdřív upadne. Rozběhla jsem se naproti a vyskočila jsem. Chytila jsem se. Větev pořád držela, ale cítila jsem jak praská. Musela jsem se se co nejrychleji dostat výš, nebo bych spadla dolů i s větví a to by znamenalo můj konec. Ten zemšťan už stál pode mnou, asi hledal něco, co by po mně mohl hodit. Všimla jsem si, že už neměl žádné šípy, alespoň těmi mi nemohl ublížit. Za tu dobu jsem se už skoro postavila, ale musela bych vyskočit, abych se zvládla chytit větve nade mnou. Ten zemšťan se asi rozhodl, že mě shodí kamenem. Nevím, kde jich tolik vzal, ale připadala jsem si jako pod válečnou palbou. Bylo to teď nebo nikdy. Už jsem stála a chystala se vyskočit. Zničeho nic se do větve trefil kámen! Musela jsem skočit teď, jinak by bylo pozdě! ,,Ne!" Zařvala jsem, když se pode mnou větev podlomila! Pokusila jsem se chytit větve nade mou. Podařilo se, ale držela jsem se jen jednou rukou. Klouzalo to. Nikdy jsem neměla v rukách velkou sílu. Musela jsem se pustit. Cítila jsem tvrdý naráz do zad. Nemohla dýchat. Ze všech sil jsem na něj zařvala, když se ke mně začal přibližovat. ,,Bants ai!" (Nech mě!) Trochu ho to zarazilo. Pozastavil se. Konečně jsem byla schopná se nadechnout. Hned jsem se postavila na nohy. Pak jsem si bohužel všimla, že držel v ruce obrovskou mačetu. Napřáhl se s ní a pokoušel se mě zranit. Tak tak jsem uhnula, ale na břichu mi zanechal asi deset centimetrů dlouhý škrábanec. Hrozně to bolelo. Najednou se zastavil. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Zezadu však byl slyšet dusot kopyt. 

Není možné, aby to byl Lincoln. Tak rychlý být nemohl. Zemšťan se zničeho nic přestal soustředit na mě a zaměřil se na ten zvuk. Musela jsem toho využít. Rychle jsem se zvedla a rozběhla se směrem za tím zvukem. Zemšťan ale nezaváhal ani chvíli a vrhl se po mně. Srazil mě k zemi. ,,Nech mě být!" křičela jsem na něho a bylo mi jedno, jestli mi rozuměl nebo ne. 

Viděla jsem před sebou kopyta. Zemšťan mi držel hlavu dole, takže je to to jediné, co jsem mohla vidět. ,,Heda kom trikru!" Oslovil velitelku lesního klanu a nejspíš sklonil hlavu, aby jí prokázal úctu. ,,Bilaik ste dei?" (Kdo to je?) Zeptala se velitelka. ,,Sme gada heda." (Nějaká holka Velitelko.) Velitelka se po chvíli uvažování a mluvení s tím zemšťanem rozhodla. Vezmou mě do vesnice a tam... Bůh ví, co tam se mnou udělají.