The 100, My new life

17. Vše je pryč pt.2

Seděla jsem tu už 4 hodiny a stejně jako všichni ostatní, jsem byla pořádně nervózní. Děsí mě fakt, že vím kdo to udělal. Musela to být Anya. Přivedla reapery k nám. Hlavou mi vrtal ten znak na jejich krku. Nikdy jsem o něčem podobném neslyšela, ale možná mě napadlo, jak zjistit, co jsou zač. ,,Bellamy?" Zeptala jsem se ho opatrně. Chvíli mlčel, ale nakonec odpověděl. ,,Hm?" Nepotřebuji vidět jeho obličej na to, aby mi došlo, jak je zničený. Udělal by cokoliv, aby zachránil Octavii. ,,Máš pořád Lincolnův deník?" Snažila jsem se od něho zjistit. Bellamy ale mlčel. ,,Belle?" Zkusila jsem to znovu. Udeřil rukou do stěny! ,,Ne! Nemám!... Naposledy ho měla... Octavie." Jeho hlas zněl zlomeně. Chápala jsem to, ale i přesto mě jeho reakce trochu vyvedla z míry. Vzpomněla jsem si na Zoe. Byla vždy veselá a plná optimismu. Ani si nepamatuji, že by na mě byla někdy naštvaná. Bellamy nemohl o Octavii přijít. Zničilo by ho to. Dokonce i já jsem se pořád vyrovnávala se smrtí své rodiny a to už to je deset let. Octavie je to jediné, co Bellamymu zbylo.

Ash: ,,Hned jak otevřeme, půjdeme ji hledat." Prohlásila jsem rozhodně.

Bell: ,,Vždyť sotva stojíš."

Ash: ,,Já ji jdu hledat!"

Bell: ,,Jen bys mě zpomalovala..."

Nemůžu uvěřit, že to řekl tak chladně. Vždyť slyší, že se mu snažím pomoct.

Ash: ,,Bellamy... Nepůjdeš ji hledat sám!"

Clarke: ,,Ne to nepůjde. Jdu taky!"

Jasper: ,,Já taky."

Monty (Jasperův nejlepší kamarád): ,,Počítej i se mnou!"

Pomalu jsem se postavila, pootevřela okno, abych zkontrolovala, jestli je mlha už pryč. Potom jsem došla k páce u dveří a pomalu ji vytáhla zpět nahoru. Dveře se začaly sklápět. Jakmile dovnitř proniklo světlo, otočila jsem se na Bellamyho. Stál vedle mě jako sloup, pusa otevřená dokořán a na tváři překvapený výraz. Podívala jsem se ven stejným směrem jako on. ,,Kde jsou?!" Ozvalo se za mnou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Po tělech mrtvých reaperů zbyly jen kaluže černé tekutiny. Za zády jsem slyšela hlasy lidí, jak se dohadovali o tom, co se stalo. Pomalu jsem se rozešla směrem k nejbližší kaluži. Bellamy a Clarke šli vzápětí za mnou. Opřela jsem se o jednu berli a tu druhou opatrně namočila do té tekutiny. Byla hustá a taková mazlavá. Strašně to zapáchalo. ,,Clarke! Počkej!" Ozvalo se za mými zády. Všichni tři jsme se otočili. ,,Nedotýkejte se toho." Před námi stála zadýchaná Raven. Nechápavě jsem se jí zeptala. ,,Ty víš co to je?" Raven se zaměřila na louži. Přišla blíž a dřepla si k ní. Do ruky vzala klacek, který jí ležel u paty, a namočila ho do tekutiny. Zamračila se. Rychle začala něco lovit v kapse. Když to vytáhla, vypadalo to hodně podobně jako zapalovač. Párkrát s něčím zatočila a opravdu. Vzplanulo to. Přiblížila se tím ke klacku a tekutina na něm neuvěřitelně rychle vzplanula. ,,Bože!" Vyjekla a upustila klacek. Ten spadl přímo doprostřed louže. Ta v okamžiku začala hořet. Všichni jsme rychle odstoupili. Teprve teď mi Raven odpověděla. ,,Jo vím... Ropa..." nechápavě jsem se na ni podívala. Jediné místo, kde se právě teď mohla vyskytovat ropa, bylo na arše. Na zemi prý žádná nezbyla. ,,Ale jak...?" Ani jsem nevěděla na co se zeptat. Raven se na mě s lehkým vítězným úsměvem podívala. ,,Netuším jak, ani proč, ale tohle nám zajistí šanci na vítězství." Bellamy se do toho vložil. ,,To chceš podpálit celý tábor?!" Raven se zasmála nad Bellamyho nevědomostí. ,,Ne, musíme ji nabrat do jakýchkoliv nádob, abychom ji pak mohli použít na protiútok, když zaútočí zemšťané." Vypadá to, že všichni úplně zapomněli na tu podstatnější věc. Jestli je ropa to, co se nachází v tělech těch "lidí", tak jak se tam dostala? A proč jsem ji objevila teprve teď? Nepochopitelně jsem pozorovala Bellamyho a Clarke jak se dohadují, jestli je to dobrý nebo špatný nápad ropu použít. Tentokrát jsem musela souhlasit s Bellamym. Byla to možná naše jediná šance jak přežít a my ji museli využít.

,,Naberete tu ropu do všech nádob, které seženete a odnesete ji tam, kam vám řekne Raven!" Zavelel Bellamy těsně před odchodem. Doufám, že Octavii najdou, už jen kvůli Lincolnovu deníku. Moje poslední vzpomínka na něj nebyla zrovna nejsvětlejší. Pamatuji si, jak odcházel s Anyou těsně před tím, než jsem upadla do bezvědomí. Nevěřila jsem tomu, že šel dobrovolně. Přece by mě nenechal umřít. Jasper, Monty, Clarke a Bellamy už odešli. Všichni se začali shánět po jakýchkoliv nádobách a nabírali ropu. Připadala jsem si jako přítěž. Nemohla jsem jim s ničím pomoct. Samotné ohnutí pro mě bylo hodně bolestné. Proto jsem se rozhodla, že zkusím dělat něco, čím nebudu nikomu zavazet. Věděla jsem, že má Clarke ve svém stanu tužku. Rozhodla jsem se tam teda zajít.

Clarke tu měla opravdu hezky uklizeno. Nedělalo mi žádný problém najít tužku. Dokonce jsem našla i kousek papíru. Pustila jsem se do malování. Nikdy mi to moc nešlo. Takže když jsem skončila a podívala se na svůj výtvor, vyhodnotila jsem, že takhle to nepůjde. ,,Ash! Jsou tu!" Ozvalo se zvenku. No super, teď si bude Clarke myslet, že jsem se jí hrabala ve věcech. Horší bylo, že jsem se jí v nich opravdu hrabala. Zmuchlala jsem papír, schovala ho do kapsy od mikiny a rychle vyšla ven.

Zarazila jsem se. Bellamy podpíral Octavii zprava a po levé straně ji držel Lincoln. Nemohla jsem uvěřit, že ho vidím. ,,Co se stalo?!" Zavolala jsem na Bellamyho s Lincolnem. Pohled jsem měla ale upřený na spálenou kůži Octavie. Ta pomalu zvedla hlavu a začala vysvětlovat. ,,Lincoln mě...zachránil... myslela jsem, že... že už je po mě. Napadl mě ten člověk a... utíkala jsem pryč. Když jsem si všimla mlhy... bylo pozdě..." Octavie se zhluboka nadechla a chtěla pokračovat. Do řeči jí ale skočil Bellamy. ,,Naštěstí se zrovna Lincoln vracel domů, když uslyšel křik. Vydal se tím směrem a ukryl Octravii i sebe v jeskyni." S úlevou jsem se podívala jak na Bellamyho a Lincolna, tak i na Octavii a ostatní. ,,Pomozte mi ji odnést dovnitř, musím jí ošetřit." Zavelela Clarke. Nevydržela jsem to a musela jsem se zeptat. ,,Bude... Bude v pořádku?" Clarke se na mě podívala a lehce se usmála. ,,Díky Lincolnovi to přežije."

Když Octavii odnesli do lodi a Clarke ji začala ošetřovat, měla jsem konečně čas si promluvit s Lincolnem. Otočila jsem se na něho a otevřela pusu. Než jsem cokoliv stačila říct, přišel ke mě a pevně mě obejmul. Tak moc jsem to potřebovala. Po chvíli obětí jsem se odtáhla a vážně se na něho podívala. ,,Ten znak... Viděl jsi ho někdy?" Ukázala jsem mu papír, na který jsem se ho pokusila namalovat. Lincoln taky zvážněl. Na čele se mu objevila vráska. ,,Neviděl, ale můj otec mě jako malého učil malovat podobné znaky a klikyháky." Když domluvil, zatvářila jsem se zklamaně. Opravdu? To je to jediné, co o tom ví? ,,A dál nic?" Zkusila jsem se zeptat s nadějí v hlase. ,,Říkalo se tomu Jusmostri" Odpověděl. Jusmostri? Co to znamená? ,,Hora!" Vzpomněla jsem si. Bylo to zastaralé slovo. Všichni se na mě otočili. Asi čekali, že vysvětlím, na co jsem přišla. Dala jsem se tedy do vyprávění. ,,Jen mě tak napadlo... podle toho co víme o reaperech usuzuju, že žijí v hoře... v Mount Weather... je možné, že mají pod pevností úkryt." Zakončila jsem svůj monolog. ,,Páni jak to všechno víš?" Se zaujetím se na mě podíval Bellamy. Dala jsem se tedy do dalšího vysvětlování. ,,Pamatuješ si jak mě vyhnala Anya? V té době jsem se schovávala všude možně, takže jsem toho i hodně zjistila." Když jsem skončila, všichni konečně vypadali, že to jakž takž chápou. Bohužel pořád nemáme tušení, co to pro nás znamená. Jediné co víme jistě, je fakt, že válka se blíží hodně rychle a já si jsem jistá, že to nebude procházka růžovým sadem.