Dívka z Mrzimoru

Nesprávná dívka

,,Jaký byly prázdniny?"
Usmívá se na mě Cedric, který se usadí hned vedle mne. Ani jednou jsme si za ty 2 měsíce nenapsali a ve vlaku jsme se nějakým záhadným způsobem dokonale minuli.
,,Vastně docela na nic. Furt stejný"
,,Kecáš!"směje se Ced.
,,No dobře, možná trochu."

Kamarádíme se už 3 roky. Když byl on ve čtvrťáku, já byla v druháku. Je to vlastně docela zvláštní, že jsme se vůbec začali bavit. Ale rozumíme si. Hodně dobře. Vlastně líp než s kýmkoliv jiným v našem ročníku.
Nikdy jsme nebyli něco víc než kamarádi. Ostatně on má teď oči jenom pro tu číňanku z Havraspáru. Jak že se... Cho? Podle mě jedna z těch přihlouplých holek, co se neustále hihňají a na záchod chodí minimálně po pěti. Ale jemu se líbí. Furt se na ní usmívá s mrká. Nevím jak je na tom ona, ale Ced říká, že se na něj někdy taky usmívá. Bůh ví jak to bude teď, po dvouměsíčním odloučení.
Jsme mrzimorští. Podle mě nejhorší kolej. Řekla bych, že pro odpadlíky, kteří nejsou ani zlí, ani chytří, ani odvážní. Vždyť Mrzimoru se taky přezdívá kolej hlupáků(což je zase poněkud přehnaný název). Nikdy jsem se tu necítila skutečně mezi svými. Je to hrozně zvláštní. Moudrý klobouk přece musel vědět kam mě posílá. Pamatuji si, že mé zařazování trvalo neobyčejně dlouho. Mám pocit, že mi pak někdo říkal, že nejdéle v historii Bradavic. Klobouk neustále přemýšlel. Slyšela jsem jak si pořád něco mumlá. Byla to směsice slov: ,,Ne! Ano? Ne, tam ne. Nebo, že by přece?..."

Nakonec po dlouhém rozhodování zvolal Mrzimor. A já jsem byla zmatená.

Moje matka mi vždycky říkala, že když se dozvěděla o tom, do které koleje jsem byla zařazena, byla velmi překvapená. Ona samotná chodila do Nebelvíru. Jako malé mi nesčetněkrát vyprávěla o tom jak to byla nejlepší kolej a jak tam budu jednou určitě také zařazena. Vyprávěla mi to tolikrát, že jsem s tím začala tak nějak počítat, a o to horší bylo zjištění, že to tak není.

,,Pak si to povyprávíme ve Společenský místnosti, co myslíš?"
Cedrik mě zase přivádí do reality. Já na to jen kývám.
Zabloudím pohledem k nebelvírským. Občas si představuji, že bych tam seděla taky. Smála bych se, jedla, a poslouchala otřepané vtipy Sira Nicolase. Ale vždycky se zase ujistím, že sedím o dva stoly dál s Tlustým mnichem, Cedricem a mými přáteli, které mám ráda. A, že Mrzimor není vlastně tak špatný jak to o něm všichni rádi říkají.

Jak tak pozoruju jejich stůl, mám pocit jako kdyby mě někdo od nich sledoval. A mám pravdu. Zírají na mě hned dva kluci. Jeden zrzek a jeden s uhlově černými vlasy a jizvou na čele. Hned je mi jasné kdo to je. Ron Weasley a Harry Potter, velcí kamarádi.Já jenom povytáhnu obočí a otočím se na zpátky na Cedrica.