Dívka z Mrzimoru

Lékořicové hůlky

Cedric měl pravdu. Jakmile jsme druhý den došli do Velké síně na snídani, čekalo nás překvapení.
Čtyři stoly bradavických kolejí na sebe jsou namáčknuté jako sardinky. Je to tím, že zde jsou ještě dva podlouhé stoly navíc. A nejsou prázdné. Jeden je plný děvčat v modrých šatech a kloboučcích. Krásnohůlky. Všichni kluci na ně koukají jako zhypnotizovaní. Jak jinak. Zato holky koukají úplně jiným směrem. Jejich pozornost upoutává stůl, za kterým sedí samí ramenatí chlapci. To je Kruval. Všichni na sobě mají huňaté čepice a kožichy. Nejradši bych ho některému z nich ukradla a sama si ho ublíkla. Od rána mi je hrozná zima.
Pořádně si každého z nich prohlížim. A moji pozornost upoutá jeden, kterého moc dobře znám.
,,To je KRUM!"
Musím se přemáhat, abych to nezařvala. To snad není pravda! Můj nejoblíbenější famfrpálový hráč? Tady v Bradavicích? Musím se podívat ještě jednou. Zdá se, že nejsem jediná kdo si ho všiml. Ostatní holky koukají stejným směrem jako já a mají blažený výraz. Sakra.
Probírám se z tranzu a jdu k mrzimorskému stolu za ostatními.
Obvykle jsou talíře už plné různých pochoutek, dnes však ne. Místo toho přichází Brumbál a vedle sebe má cosi ukrytého pod velkým přehozem. Žeby pohár?
,,Přeji všem studentům dobré ráno!" začne.
,,doufám, že jste se vyspali dobře. Chtěl bych tu tímto přivítat také studentky z Krásnohůlek," ukazuje na jejich stůl ,,a studenty z Kruvalu," ukáže na kruvalský stůl.
,,Abych objasnil za co vděčíme tak  milé společnosti, ukáži vám toto," ukázal hůlkou na předmět přehozený kusem látky, a ta z něho spadla. Nemýlila jsem se. Byl to nádherný skleněný pohár a dole měl velkým písmem napsáno: POHÁR VÍTĚZE.
,,Pohár pro vítěze turnaje tří kouzelníků! Jednou za několik let se spojí tři školy a z každé je vybrán jeden šampion. Poté tito šampioni plní těžké úkoly a věřte mi, opravdu nejsou lehké. Nicméně, abych to dopověděl, na konci roku se jeden z nich stane vítězem a tento pohár získá."
Mezi stoly to zašumí.
,,Více vám poví tady pan Skrk z ministerstva kouzel, který se podílí na letošním ročníku," ukázal na vysokého starého muže, který přiklopýtal k němu. Na svojí výšku vypadal až nepřirozeně křehce. Odkašlal si a spustil.
,,Ministerstvo rozhodlo, že z bezpečnostních důvodů, a také pro vyrovnanost soupeřů, se smí do turnaje přihlásit pouze studenti sedmého ročníku, tedy..."
Co myslel tím "tedy" se už nikdo nedozvěděl, protože všichni začali řvát a protestovat. Včetně mě. Co to je za spravedlnost? Proč by měli soutěžit jen ti, kterým už bylo sedmnáct?
Došlo mi, že Cedric vlastně do sedmého ročníku chodí a tak se na něj rychle otáčím. Jenom se směje.
,,Přihlásíš se?" Pokládám mu spíše řečnickou otázku. Už vím, že řekne ano.
,, Sama víš," odpovídá. Spíš zaječí, abych ho mohla slyšet.
,,TICHOOOOOO," zahřmí Brumbálův hlas, aby ztišil všechny přítomné, když to Skrkovi nešlo. Bodeť by ano. Vsadím se, že takový rozklepaný stařík rozhodně nepřeřve celou síň.
,,Pravidla jsou daná, bohužel to už změnit nejde," pokračuje Skrk. Asi mu budu říkat "Skrček". Jeho jméno a vzhled si to přímo žádá.
,,Soutěžící budou vylosováni pomocí Ohnivého poháru, který naleznete ve vedlejší místnosti. Po snídani se na něj můžete jít podívat. Každý zřetelně-opakuji-zřetelně napíše na kousek papíru své jméno a poté ho do poháru hodí. Velmi prosté. Za tři dny bude vyhlášení. Ale připomínám vám, že úkoly opravdu nejsou tak lehké jak se může zdát. Proto si své rozhodnutí nejprve pořádně promyslete. O jaké úkoly jde, se dozvíte až přijde..."
Tady se zamyslí. ,,Lidově řečeno, na lámání chleba. Nicméně vám přeji hodně štěstí ."
Dokončí svůj monolog Skrček. Přijde mi, že všechno bylo vysvětleno velmi zjednodušeně. Ale...možná je to dobře. Takoví tupci jako třeba ten Crabb a Goyle ze Zmijozelu by to asi jinak nepochopili. Nemohla jsem se dočkat až uvidím ten Ohnivý pohár. Nechápu, proč ho nemohli přinést až sem. Asi usoudili, že jeden pohár je pro jednu místnost dostatečné množství.
Poté co jsme se dozvěděli tuto žhavou novinku, pouštíme se do snídaně. Nikdo však jídlu moc nedá, všichni brebentí o turnaji a o tom, jak asi vypadá ten Ohnivý pohár. Každý má jiné odhady. Hannah si myslí, že to bude prostě nějaký pohár vytesaný z kamene. Já mám zase spíš pocit, že bude takový oranžový a budou z něj šlehat plameny. Zato Cedric a Marian(z jeho ročníku. Samozřejmě taky hned začal vyřvávat jak se přihlásí, ale pochybuji, že by uspěl. Je to sice fajn kluk, ale odvažný moc není) si myslí, že bude zrovna tak pěkný jako pohár pro vítěze. Těžko říct. Všichni svoje jídlo doslova hltají. Někteří se na jídlo vykašlali a šli rovnou. My však máme ukrutný hlad.
Konečně jsme dojedli a řítíme se do místnosti, kde je pohár. Tlačíme se před ostatní. Dali jsme si s Cedricem, Hannah a Marianem sázku, kdo ho první uvidí. A vyhrávám. Spatřím obrovský kamenný pohár, který má nahnědlou barvu a nepřehlédnutelně z něj šlehají modré plameny. Takže jsme se já i Hannah v podstatě trefili, jenom kluci byli úplně vedle.
Kolem byl nakreslený velký kruh. Pravděpodobně něco proti tomu, aby tam vhazovali ti, kterým není sedmnáct. Furt na to nespravedlivost myslím.
Jakmile mě Ced doběhne křiknu
,,První! Dlužíš mi jedny lékořicový hůlky!"
,, Ale já jsem tě předběhl, takže je dlužíš ty mně!"
,,Hah, pane Diggory, nebojte se přece uznat porážku, to není sportovní."
,,Slečno Stepherdová, nevím kdo z nás je tu nesportovní."
,,No, já to rozhodně nejsem."
,,Ani já ne!"
,, Jsou to oni!" Ukážu na udýchané zoufalce, Hannah a Mariana. Chudáci, nemají ani ponětí o čem mluvím.
,,Dlužíte nám lékořicový hůlky, každýmu jednu," vysvětlím se smíchem.
Oni na sebe jen pohlédnou.
,,No jo no, co s váma člověk nadělá," zafuní Marian. Nakonec se tomu všichni hlasitě zasmějeme. Ostatní studenti na nás jen zírají.
Najednou za mnou někdo promluví:
,,Mluvil tu někdo o lékořicových hůlkách?"