Dívka z Mrzimoru

Společenské záležitosti

Podzim vystřídala zima. Sníh nás provází na každém kroku a my jsme oprášili zimníky. Pohled na bílé Bradavice je něco neuvěřitelného. Díky Hagridovi, našemu šafářovi, je všechno krásně udržované a on obecně je takový symbol vánočního času. Na zasněžené ploše jeho hřmotná postava ve spratkovém kožichu vinikne mnohem více než přes rok. Je to svým způsobem hrozně roztomilý člověk, i přes to, že je vysoký a tlustý pomalu jako tři muži a strniště jak v Zapovězeném lese. Mnoho lidí ho nemá rádo, hlavně kvůli jeho naprosto nudným hodinám Péče o kouzelné tvory, které já taky nesnáším a jeho jsem taky ráda neměla, ale asi je to čestný člověk. Nebo lépe řečeno obr, protože do člověka má hodně daleko.
Hrozně jsem zatoužila patřit do Nebelvíru, abych mohla mít výhled z nebelvírské věže, který musí být nádherný. U nás v přízemí toho člověk moc nenakouká, leda se jde nacpat do kuchyně(což ale samozřejmě nemusí být vůbec špatné, vzhledem k vánočnímu času, skřítkové pečou jenom samé dobré cukroví. Spíš se musíme krotit, abychom to s tím moc nepřehnali.)
S prvními zimními dny se naplánoval výlet do Prasinek, který byl stanoven na zítřejší sobotu. Mezi všemi to jiskří natěšeností, taky je to během roku jediná možnost jak se dostat z hradu ven.
Chybí nám ještě poslední hodina Přemňování s McGonagallovou. Při vchodu do třídy na nás však přísným hlasem pronese: ,,Dnes se hodina Přeměňování nekoná, máte jít do Velké síně! Jak to, že nejste informovaní?! Přijdu za vámi během chvilky."
Rozpačitě se po sobě podíváme a otačíme se zpátky. Co ve Velké síni?
,,Třeba něco s turnajem," povídá jeden můj spolužák.
V síni je namačkáno několik dalších ročníku, stoly ale nejsou tak plné jako při jídle, ti nejmladší chybí. To nebude k turnaji. Nedočkavě se posadíme ke stolům a čekáme. Sedla jsem si vedle Mariana, který na mě zdálky zamával.
,,Plánujete jít s Hannah ke Třem košťatům?" ptá se Marian.
,,Jasný, jako vždycky," odpovídám poněkud unaveně. Spala jsem nanejvýš 5 hodin. Můžu za to poděkovat sáhodlouhé eseji na Kouzelné formule, kterou jsem pochopitelně nechala na poslední chvíli.
,,Tak se k vám přidám, neva?"
,,Ne...ale...ty nejdeš s Cedricem? Já myslela, že..."
,,Ne, s ním nikam nejdu. Chová se jak přejetej, je úplně mimo."
,,To on se jenom snaží dělat, že je nad věcí."
Marian se na mě koukne trochu prosebným pohledem. Vím, co tím myslí. S náma dvěma se často bavil a chce, abychom se zase začali kamarádit, kolikrát tenhle kukuč od prvního úkolu už udělal.
,,Ne, Mariane. Nemá cenu se snažit, víš to až moc dobře," rovnou mu říkám.
,,Ale..."
,,Opravdu se o něm nebudeme teď bavit, ani zítra, ani pozítří a řekla jsem ti to tak milionkrát, tak to prosím pochop."

,,A popozítří?"
Už už hledám slova jak bych mu odsekla a zároveň se ani trochu neusmála. Naštěstí dalšímu rozhovoru zabrání McGonagallová, vcházející do síně svým typickým svižným krokem.
,,Dobré odpoledne, studenti, omlouvám se za menší zpoždění, nicméně...,"neztrácí ani chvilku a okamžitě začíná, ,,mám pro vás důležitou zprávu a věřím, že pro mnoho z vás radostnou. Letos se na škole bude dít i něco jiného než zápasení s draky. Trocha odpočinkového programu musí také být. Proto se na Štědrý den bude konat Vánoční ples!"
Kulím oči a ostatní na tom jsou stejně.
,,Ano, ano, je to pro vás pravděpodobně dost nečekané. Ale pokud jste se pořádně koukali do svého letošního seznamu potřebných věcí, který vám byl zaslán na začátku školního roku, zjistili byste, že tam je napsán i společenský oděv a ten je přesně na tuto příležitost."
No...možná tam něco takového bylo. Ale nějak jsem to přešla, netušila jsem co si pod tím mám představit a tak s sebou nemám vůbec nic extra, snad jen kostkované pyžamo, ale to asi nebude příliš nóbl. Pošlu rodičům vzkaz ať mi něco pošlou. A že letos s nimi bohužel na Vánoce nebudu. Nejspíš.
,,Ale!" utišuje McGonagallka studenty, protože se ozval hlasitý šum ze všech stran ,,zúčastní se ho jenom studenti čtvrtých ročníků výše. Jedinou vyjímkou je, když nějaký z chlapců pozve na ples mladší žákyni. Jinak vás tedy mladší studenti nebudou na parketu obtěžovat. Ačkoliv mám dojem, že i mnozí z vás se na parketu neumí pohybovat líp, než nemotorný troll, a proto si něco zkusíme."
Až teď jsem si všimla velkého gramofonu v rohu učebny, který v zápětí začal hrát valčík. Všechna děvčata se nadšeně vzpružují, jak už se chystají zvednout a zkusit si zatančit. Musím přiznat, že v tančení poměrně vynikám, moje maminka je vášnivá tanečnice, takže by mě asi zabila, kdybych náhodou řekla, že se to nechci naučit. A tak tančím od mala.
Jak tak ale pozoruju ostatní, asi ani slovo tanec v životě neslyšeli. Potácejí se po parketu naprosto příšerně. McGonagallová se zeptala, jestli tu někdo umí tančit, aby to naučil ostatní.

Jsem tedy ja a pár dalších lidí zapřažená do vysvětlování kroků a pozic rukou. Holky jsou na tom pořád ještě líp než kluci, i když žádná sláva to taky není. Kluci o to především vůbec nestojí. Vlastně se ani nedivím.
,,Ruku sem a ty nohy máš blbě," říkám zrovna jedné studentce, tuším že z Havraspáru.

Když je po ,hodině tance', rozcházíme se do společenských místností. Až teď mi dochází jedna věc. S kým na ten ples půjdu? Normálně bychom možná šli se Cedricem jako kamarádi, ale to samozřejmě naprosto nepřipadá v úvahu. S kým teda? S Marianem? Ten tančí hrozně a upřímně se ni s ním asi ani moc nechce. Mám ho ráda, ale nemůžu mu odpustit to, jak se ke mně po Potterově vylosování choval.

Zase bych z toho asi neměla dělat takovou vědu. Ten první, který se mě zeptá, s tím prostě půjdu... a hotovo.