Dívka z Mrzimoru

Kuchyně a nový skřítek

Došli jsme až ke společenské místnosti, do které se vcházelo přes umývárnu v prvním patře. Využila jsem příležitosti, kdy se všichni hrnuli dovnitř a vyklouzla jsem zpátky ven na chodbu. Tam jsem zabočila doleva a asi o pět metrů zpátky doprava. Zastavila jsem u velkého obrazu se spící ženou. To byl vchod do kuchyně. Na hradě jsou celkem dva. Tenhle a ještě jeden za obrazem mísy s ovocem. My z Mrzimoru máme výhodu, že je naše společenská místnost takřka vedle ní. Tím pádem neustále chodíme pro nějaké jídlo a na pokojích máme hotovou spižírnu. Nadměrný příjem jídla potom vyvažujeme přebíháním z jednoho předmětu na druhý. Nezdá se to, ale dá to stejně práce, jako kdyby jste celý den utíkali z kopce, do kopce.

,,A já doufala, že tě dneska předběhnu!"

To říká Hannah, moje kamarádka v ročníku. Daly jsme si tu sraz, tak jako to vždycky děláme první den. A ne jen první den.  

,,Mě nikdy nepředženeš," zasměju se. ,,Pojď."

Zaťukám na rám obrazu. Madam spící na pohovce má bohužel(spíše bohudík) hrozně lehký spánek. Tím pádem není problém jí vzbudit.

,,Co zas je? Nemůžete nechat starou nebohou ženu aspoň na chvíli...AAA, slečna Šarlota a slečna Hannah! To je mi ale milé překvapení! Už jste zase zpět?" promluví na nás ospalým hlasem.

,,Samozřejmě, že vás pustím, pojďte. Koukám, že jste za ty prázdniny pořádně vyhublé, to tak přece nemůžeme nechat!"

Otevírá dřív, než něco vůbec stačíme pronést. A tak jenom poděkujeme a prolezeme otvorem.

Představte si nádraží plné hemžících se lidí. Přesně tak to vypadá v Bradavické kuchyni, až na to, že to tu je samý hrnec a především samý skřítek! Někteří mají na hlavě čapku, někteří ne. Ale všichni mají plné ruce práce. Někteří umývají nádobí, někteří připravují pokrmy na další den, někteří vytírají podlahu (Všechno kouzly, samozřejmě). Se všemi se už velmi dobře známe a občas jim něco nosíme. Většinou ale ne. Skřítci jsou hrozně skromní.

Když vylezeme z otvoru, všichni se na nás otočí a horlivě nám mávají a pokřikují na nás. My jim máváme nazpět a začneme zdravit všechny, u kterých si pamatujeme jméno. A, když ne, řekneme prostě: ,,Jé a na Vás jsem se samozřejmě také velmi těšila!"

Mojí pozornost upoutá velmi křiklavě oděný skřítek. To je nezvyk. Prohlížím si ho pečlivěji a jsem si čím dál víc jistá, že jsem ho nikdy neviděla. Zeptám se tedy:

,,A mladý pane, jakpak se jmenujete vy? Jsem si jistá, že jsem vás tu ještě neviděla."

Nejprve se rozhlíží kolem sebe, jako by pochyboval jestli mluvím opravdu na něj a po chvíli zašeptá:

,,Dobby, slečno."

,,Aaa, Dobby? Moc pěkné jméno! Líbí se mi Vaše oblečení," zalichotím mu. Skřítci to milují.

,,Opravdu?" vykulí na mne svoje tenisová očka. ,,Slečna je moc laskavá!"

,,Slečna jenom říká pravdu," zasměju se. ,,Vlastně je nezdvořák, ještě se ani nepředstavila. Jmenuji se Šarlota Stepherdová a tohle je moje kamarádka Hannah Abelová. Jdeme jenom pro nějaké zákusky navíc, jsme hrozně hladové."

Jakmile to dopovím, Dobby odpeláší kamsi za roh a za chvíli je zpět i se spoustou zákusků z večeře.

,,Tohle všechno je pro slečnu Šarlotu a slečnu Hannah. Když jsou obě hladové, Dobby je takhle nemůže nechat!"

Dobbymu poděkuju a házím všechny zákusky do malé taštičky, na kterou jsem předtím použila zvětšovací kouzlo, takže je téměř bezedná a přitom malá. Ideální pro přenášení půlky kuchyně.

Jakmile jsme se se všemi opět uvítali a sbalili většinu zásob, měly jsme se k odchodu. Slíbily jsme, že se zase co nevidět zastavíme. Ten maličký Dobby mi začínal být sympatický. Především ty jeho barevné ponožky se mi zamlouvaly, každá noha jiná.

Ve společenské místnosti jsme nejprve zaběhli do našich pokojů ukrýt své zásoby a pak jsme se zase vrátili k ostatním. Já jsem zaujala  místo vedle Cedrica, který si tam povídal s dalšími třemi studenty z jeho ročníku. Naprostí idioti. Ale tuhle poznámku jsem si nechala pro sebe.

,,Tak povídej, co jsi dělal o prázdninách?" promluvím na něj a ignoruju pohledy ostatních. Tím jsem jim nepřímo naznačila, že už tam nebudou třeba. Pochopili.

,,Věř nebo ne, byl jsem na mistrovství." 

,,Cože?! To si děláš legraci! Proč jsi mě nevzal sebou, ty bídníku?"

Moji reakci čekal a tak se jen zasmál.

,,Vzal bych, ale taťka už zařídil doprovod. Bylo nás tam fakt hodně. Především těch zrzavých."

Sice jsem nechápala, proč by jeho táta bral s sebou zrovna je, nebo jak se s nimi zná, ale bylo mi naprosto jasné, koho tím myslel.