Dívka z Mrzimoru

Pád a nejlepší přítel

Příležitost promluvit si se Cedricem se mi naskytne hned další den. Nebo spíš...nenaskytne se mi tak úplně sama, ale já si ji vydobiju.
Když máme stejnou cestu, já jdu na Obranu proti černé magii a on na Přeměňování, dobíhám ho, vtrhnu do jeho gangu a se slovy ,,Sorry, potřebuju si tady na chvíli půjčit šampiona" ho odtahuju. Trochu se obávám jeho reakce, ale on se směje. Ne, že by na tom jeho noví přátelé byli stejně.
,,Hele kamaráde, takhle by to dál nešlo!" vyjíždím na něj "víš, já jsem tady byla ještě před nima, i když jsi nebyl v žádnym hloupym turnaji. Trochu pozornosti by bylo fajn, místo toho ignorování."
Já tě neignoruju!" vykřikuje Ced ublíženě.
,,Vždyť jsme nejlepší kámoši! Ale tys vždycky vypadala, že nemáš chuť dělat, že se známe a pak tu jsou ty neustálý davy a davy..." mrkne směrem k ublíženému hloučku jeho "kamarádů".
,,Prostě jsem za tebou taky chtěl jít, ale nebyla příležitost," prohlásí zahanbeně, ale úsměv furt na tváři.
,,Proto jsem se na slečnu Příležitost vybodla, jinak by jsme si už nikdy nepopovídali. Ty kreténi jsou na tobě nalepený jak magnet."
,,Právě to je ono," odpovídá. V duchu jsem se musím smát, protože to o těch "kreténech" nijak nevyvrátil.
,,Fajn, tak se v zájmu zachování dobrých vztahů sejdeme v sedm venku před bránou, dobře? A opovaž se vzít s sebou nějakýho tvýho kamaráda."
Ve vzduchu naznačuju uvozovky. Ced se zasměje a vypadá to jako by to zase byl ten starý Ced, který není v žádněm turnaji. Loktem do mne šťouchne a při tom mrkne.
Tohle je naše první Obrana proti černé magii v tomto roce. Je dost zvláštní. Tento rok nás má učit Pošuk Moody. Neboli Alastor Moody. Divný chlapík. Z poloviny dřevěný robot, z poloviny člověk. Znám ho však celkem dobře, můj otec je totiž také bystrozor a s Pošukem často pracuje. A občas, když jsem se u táty na ministerstvu stavovala, potkávala jsem ho tam. Je sice hrozně nevrlý, ale postupem času jsem odhalila, že to je milý člověk.
Právě se ptá se na naše jména, a když dojde na mne, řeknu trochu arogantně: ,,Ale pane profesore, vždyť vy mě znáte."
Chvíli na mě kouká svým umělým okem.
,,Šarlota Stepherdová," upřesňuju mu. Proboha, to má ke všemu tak děravou paměť? A má nás učit nějaké zaklínadla? Si splete zaříkávadlo a omylem tu někoho uřkne.
To už si ale, zdá se, vzpomněl a říká: ,,Aaa jistě, dcera Gordona Stepherda, Vás samozřejmě znám, odpusťte." a pokračuje dál se zapisováním jmen. Stejně mi to přijde trochu divné, ale už je to starý chlápek, který má asi i polovinu mozku dřevěnou, tak není divu.
Cestou zpátky po točitém schodišti se dávám do řeči s Gwendolyn. Ta holka mi začíná být čím dál víc sympatická. Je ze smíšené rodiny, matka je mudla, otec čaroděj. Zjistila jsem, že hraje na piano a taky ráda kreslí, jako já. Akorát ona spíše dělá portréty, zato já krajiny. Povídá mi o tom, jak by se chtěla stát spisovatelkou, ale ještě v tom nemá úplně jasno. Když jsme procházely kolem kamenného chrliče, který umí mluvit a už roky vypráví svůj ohraný vtip o mrzimorských (,,víte proč nemůžou v Mrzimoru dostat mor? Protože by je to mrzelo!"), tak zakopávám a kutálím se o několik schodů níž.  Na schodišti vypukne hlasitý smích.
,,Proboha, je ti něco?!" řve na mne Gwen a pomáhá mi na nohy.
,,Aaah," je první, co ze sebe dostávám. Jsem v hrozném šoku, ale prvotní bolest hlavy už je pryč a cítím na sobě jenom pobolívání několika modřin. Vlastně bych řekla, že jsem v pohodě, ale...
,,Musíš okamžitě za madam Pomfreyovou!"
,,Ne, to je..."
,,HNED!"
A tak jsem se ocitla na lehátku v ošetřovně. Opravdu se necítím nijak špatně, dokonce bych řekla, že jsem úplně v pořádku. Avšak čtyři modřiny velikosti dětské pěstičky ostatním dává pocit, že jsem byla tvrdě zmlácená. Kromě madam Pomfreyové. Když to viděla, jenom prohlásila, že to není nic víc, než pár modřin a možná lehký otřes mozku, ale pochybuje o tom. Přesto mi řekla, ať se tu na chvíli posadím, abychom to zjistily a uvidíme, jak zabere lektvar. Naštěstí to není žádná odporná břečka jak jsem předpokládala, ale celkem normální nápoj, co chutná víceméně neutrálně.
Je pitomý, že s sebou nemám žádné věci. Všechno mi odnesla Gwen do pokoje. A tak jenom sedím a koukám na protější stěnu. Možná nikomu neuškodí,  když se položím. Ostatně co jiného se dá dělat. A určitě neusnu. Určitě neeeuus.....
,,Vstávej děvče! Jsi úplně v pořádku! No tak, vzbuď se!" slyším jak na mne někdo volá. Musím zaostřit, abych poznala, že to je madam Pemfreyová. Sakra! Tak já přece jenom usnula!
,,O-o-omlouvám se," zívám a kladu si ruku na ústa.
,,Ale neomlouvejte se,"mává rukou ošetřovatelka ,,jenom vám to prospělo a lektvaru taky. Podívejte se, ani jednu modřinu už nemáte. A hlava bolí?"
,,Už ne."
,,No výborně, tak můžete zase jít" přechází k oknu a roztáhuje závěsy ještě víc. Venku je opravdu hezky. Je štěstí, že jak je teprve září, nestmívá se ještě tak brzy...BRZY? VENEK?
,,Madam Pomfreyová, kolik je prosím Vás hodin?" vychrlím ze sebe hlasitěji než jsem chtěla. Ona se nepatrně otočí. Nakonec odpoví: ,,Za deset sedm, slečno."
,,SAKRA," vydechnu a letím ven. Beru schody po dvou a dávám si pozor, abych se nepřizabila podruhé. Letím jako o závod, protože jsme si dali s Cedricem v sedm sraz před hlavní bránou a to je pěkná dálka. Běžím, běžím, až dobíhám ke vchodu. Zadýchaná otevírám vrata a obejmu překvapeného Ceda.
,,Tak....jsi...uff...přišel," funím a usměju se u toho. Zase jsme se Cedem společně venku. Po tak dlouhé době.(Hm, dobře pár dní, ale i tohle je strašně dlouho)
,,No jasně, že jo, hlavně se neudus prosimtě" odstrčí mě s rozjasněným obličejem. Mám z toho hroznou radost.
,,Slítla jsem ze schodů," oznamuji ,,když jsme odcházeli z Obrany. Zakopla jsem a skutálela se o pár schodů níž. Usla jsem na ošetřovně a probrala se před pěti minutama." Začínám už popadat dech. Ced se zatváří trochu ustaraně.
,,Ale...už jsi v pořádku, žejo?" prohlíží si mne od hlavy k patě, jako by si myslel, že přes hábit něco uvidí.
,,Ne, asi ne. Prý to je otřes mozku a co nejdřív vykrvácím, takže tohle je moje poslední hodinka" nahodím naoko zkroušený výraz a chytnu se za břicho. Můj kamarád do mne znovu šťouchne.
,,Takže jsi v pořádku, skvělý!" odpoví a oba se zasmějeme.
Strávili jsme venku hodinu, bez kohokoli jiného. Povídali jsme si a nemohli se přestat smát. Tehdy jsem si uvědomila jak moc mi na Cedricovi záleží. Jak moc pro mne je důležitý.

A od tohohle spontánního setkání to mezi námi je stejné jako dřív.

Tak, nová kapitola je na svetě! :D Doufám, že se líbila. Za chvíli to bude měsíc od doby, kdy jsem se přidala na Wattpad(fakt je to jenom měsíc? :D). Za tu dobu jsme se umístili(teď už bohužel ne) na 798mé místo ve Fanfikci, což je naprosto úžasné! :D A nasbírali jsme 300 přečtení. Pro někoho kdo píše dlouho je to jako nic, ale pro takového začínajícího Wattpaďana jako já je to fakt mega :D Pak jsem se taky pokusila pozměnit cover, ale nebyla to žádná sláva. Tak jsem se rozhodla vrátit tam ten původní, který sice taky není nic extra, ale snad brzo bude něco ještě lepšího ;) :D

Děkuju za všechny ohlasy a podporu! :)