Tajemství minulosti

1'

Talia:

„Straitchová!” zakřičel přes celou společenskou místnost Potter. Byl celý od zeleného slizu. Vypadal opravdu směšně. Zkuste si představit naštvaného Pottera, který je pokrytý slizem od hlavy až k patě. A víte, čí je to práce? Jasně, že moje! Už od mého 1.ročníku si s Potterem provádíme různé věci, které rozhodně nejsou přátelské. Vlastně to celé začal on.

Byla jsem u dveří Velké síně a chystala se vstoupit, ale něco mi v tom zabránilo. Něco mi přistálo v obličeji. A víte, co to bylo? Bramborová kaše! Merline, kdo hází bramborovou kaši?! Hned jak jsem se vzpamatovala, jsem se rozhlédla, kdo ji po mně hodil. No jasně! Potter! Smál se tak moc, až spadl na zem. V tu chvíli jsem se cítila strašně trapně, takže jsem radši utekla do ložnice.

V ten den jsem si přísahala, že mu to vrátím, ale nejdřív promyslím jak.
Nakonec o pár dní později skončil s oslíma ušima.
Když si na to vzpomenu teď, přijde mi směšné, jak jsem se tehdy zachovala. Vždyť to byla jenom bramborová kaše. Sice mi bylo jedenáct a přišlo mi strašně správné pomstít se, ale také jsem to mohla nechat být a mít klidný život. Nebo jsem se také mohla stát terčem úplně všech Potterových vtípků, protože jsem mu to nevracela. Z mých myšlenek mě ale vytrhla Potterova pitomá otázka s úplně jasnou odpovědí.
„Můžeš mi říct, co je tohle za ulepenej, smradlavej hnus?” křičel a byl v obličeji celý červený od hněvu, takže to s tou zelenou vůbec neladilo.

Zasmála jsem se. „Myslím, že je to dost jasný. Ale tak nevadí, dávám ti tři pokusy. Chceš i nápovědu?”
„Ne, nechci nápovědu! Jediný, co teďka chci, je dostat to ze sebe dolů!”
„Přeju ti teda hodně štěstí," řekla jsem s úsměvem a vrátila jsem se k rozečtené knize vedle mě.
Potter samozřejmě zčervenal od hněvu ještě více, otočil se na patě a pokusil se odejít jako ten největší frajer, ale nepovedlo se mu to. Když chtěl stoupnout na první schod, tak se mu nohy zamotaly do hábitu a spadl. No, řekněme, že jsem tomu trošku pomohla. Ale kdo to řeší? Hlavní je, že se dnes večer nikdo z Nebelvíru nenudil.

Ráno jsem se vzbudila s příjemným pocitem, ale ten mě po chvíli přešel, protože jsem si vzpomněla na ten včerejší večer ve společence. Ne, že bych se nebavila, když byl Potter pokrytý tím nechutně lepkavým a páchnoucím slizem, ale vím, že mi to vrátí. A hádám, že ještě dnes. Nikdy na pomstu nečekal víc jak dva dny. Jednou, když už přešel den a Potter mi pořád nic neudělal, tak jsem si myslela, že to nechal být, ale to jsem se šeredně spletla. Ten večer jsem šla do sprchy a umyla si hlavu. Ráno jsem se probudila a víte, jakou barvu měly moje vlasy? Zrzavou! Ten parchant vyměnil můj šampon za šampon s barvou na vlasy. Ne, že by byla zrzavá barva vlasů špatná, ale viděli jste už na mně někdy zrzavou?! Vyzkoušela jsem už různé barvy a zrzavá byla ze všech nejhorší. A ne, neničím si vlasy barvením. Jsem metamorfomág. Nikdo o tom neví, takže se Potter dost divil, když mi ta zrzavá nevydržela ani den.
„Lio?” ozval se hlas z vedlejší postele, na které spí moje nejlepší kamarádka, Rose Weasleyová.
„Ano, Rose?” zeptala jsem se jí a čekala, co z ní vypadne.
„Kolik je hodin?” řekla ještě rozespalým hlasem a ani se neobtěžovala otevřít oči.
„Osm hodin a deset minut,” odpověděla jsem jí a šla si do skříně pro čisté věci. „A dřív, než začneš vyšilovat, tak jsem nucena ti sdělit, že je sobota,” dodala jsem hned, jak jsem si všimla, že se Rose rychle posadila a chystá se něco říct.
Rose úlevně vydechla a zase lehla do postele. Zatímco já jsem si vybírala něco na sebe, Rose už znovu spala. Ani se jí nedivím. Ve školní dny se pořád jenom učí a potom je strašně unavená a dospává to o víkendu.
S oblečením v ruce jsem zamířila do koupelny, kde jsem následně provedla ranní hygienu a převlékla se.

„Ahoj, Lio,” pozdravil mě Fred, když jsem dorazila do Velké síně. „Co tak brzo? Vždycky spíš ze všech nejdýl, lenochu,” zeptal se, přestože odpověď znal.
„Dneska musím být ve střehu. Potter si už určitě nachystal pomstu.”
Fred se zasmál a souhlasil se mnou. Zrovna jsem se chtěla zakousnout do toustu, když v tom mě to napadlo.
Podívala jsem se na Freda se psíma očima. „Frede, ty jsi jeho bratranec a nejlepší kamarád. Určitě ti řekl, co má v plánu!”
„Nemůžu ti to říct. Moc dobře víš, že bych ti to rád řekl, ale taky moc dobře víš, že kdybych to udělal, tak se na mě James naštve a aspoň dva týdny se mnou nebude mluvit. A přesně jak jsi řekla, je to můj nejlepší kámoš, a tak nemůžu riskovat," odpověděl mi s úsměvem a zadíval se na jídlo před sebou.
„Frede, prosím! Jenom chci vědět, co mám čekat,” začala jsem ho prosit, ale on mě ignoroval. „Frede! Prosím, neignoruj mě. No tak,” prosila jsem dál, ale nemělo to žádný účinek. Jenom po mně hodil omluvný pohled a pustil se do jídla.
Nakonec jsem to vzdala a rychle se zvedla. To jsem nejspíš neměla dělat, protože jsem byla přilepená a roztrhly se mi kalhoty. Zabiju ho.
Škaredě jsem se podívala na Freda. „Vážně?”
Zrzek jenom s nevinným úsměvem pokrčil rameny.
Díky Merlinovi, že jsem s sebou měla i cardigan, takže jsem ho přes sebe hodila, a tak snad nikdo neuvido tu krásnou velkou díru na mých kalhotech.
Rozhodně jsem vyšla z Velké síně, směr společenská místnost, když v tom se na mě vylila barva.
,,Pottere,” přecedila jsem naštvaně přes zuby.

„Heslo?” promluvila na mě Buclatá dáma, když jsem dorazila k jejímu obrazu.
„Cor leonis,” odpověděla jsem jí a naštvaně vešla do společenské místnosti. A koho nevidím! Na křesle u krbu se válí Potter.

James:

Seděl jsem ve společenské místnosti na gauči a přemýšlel, když v tom se vchod otevřel a dovnitř vešla Straitchová celá od barvy. Naneštěstí měla přes sebe ještě hozený nějaký kus svetru, takže jsem neviděl, jestli lepidlo odvedlo svoji práci.
Zasloužila si to. Neměla mi nad postel nějak připevnit kýbl se slizem a vylít ho na mě. Ten pach se nechce pustit, smrdím trochu ještě teď.
„Pottere!” zasupěla a namířila na mě hůlkou.
„Copak, Straitchová?” začal jsem ji provokovat, i když to není zrovna nejlepší nápad. Nechápu, že jsem se ještě neponaučil, že provokovat naštvanou Straitchovou, která na vás míří hůlkou je fakt špatnej a celkem nebezpečnej nápad.
„Jsi normální?!” křičela po mně dál.
„Počkej, nech mě chvíli přemýšlet.” Nasadil jsem přemýšlivý výraz a prsty si přejíždel po bradě.
Po chvilce jsem se na ni s úsměvem podíval a pronesl s naprostým klidem svoji odpověď: „Ano, jsem.”
Poznal jsem, že Straitchová už chtěla vykřiknout nějaké kouzlo, ale zasekla se a sklonila hůlku. Vůbec jsem nechápal, co se právě teď stalo.
Straitchová na mě ještě jednou hodila vražedný pohled, za který by se nemusel stydět ani Voldemort a rychle vyběhla po schodech do dívčích ložnic.