Tajemství minulosti

6'

„Notak, Lio," slyšela jsem ji pořád opakovat tahle slova. Chápu, že o mě mají strach po tom, co jsem vyběhla z Velké síně bez jediného slova, ale nemusely mě jít hned hledat. Dokážu se o sebe postarat. Nejsem přece malá.
Už jsem ji ale nechtěla trápit, tak jsem se ozvala. „Tady jsem, Rose!"
Během chvilky už za rohem vykoukla zrzavá záplava vlasů.
„Tal, jsi v pořádku," vydechla úlevně a hned se mi vrhla do náruče. Jenom mě držela a nemyslím si, že má v úmyslu v dalších několika minutách mě pustit. Ale její stisk byl trošku pevnější a mně se začalo špatně dýchat, takže mě pustit musela.
Jakmile jsem mohla zase volně dýchat, podívala jsem se Rose do tváře, ale místo toho, aby se dívala i ona na mě, koukala někam za moje záda. Otočila jsem se tím směrem a hned mi došlo, na co se dívá. Nebo spíš na koho. Úplně jsem zapomněla, že je tu i Potter. Znovu  jsem se podívala na Rose. Na Pottera se dívala se zklamáním.
„Rose..." zašeptala jsem opatrně, protože jsem měla strach, že moje nejlepší kamarádka za chvíli ztratí kontrolu a začne na svého bratrance křičet.
„Pojď, Lio. Vanessa nás určitě hledá," pronesla tak ledovým hlasem, že to i mě samotnou překvapilo. Takhle jsem Rose nikdy mluvit neslyšela.
Jenom se otočila ke mně a Potterovi zády a začala se pomalu vzdalovat.
Já jsem ji doběhla a těsně předtím, než jsme zmizely za rohem, jsem se ohlédla za sebe a spatřila Potterova záda, která se od nás vzdalují opačným směrem.

Celou cestu do společenské místnosti Rose nic neřekla. Mlčela a neodpovídala mi na moje otázky.
Před obrazem Buclaté dámy jsem to ticho už nevydržela a hlasitě jsem vykřikla: „Weasleyová!"
Splašeně nadskočila a podívala se na mě jako na nějakého šílence.
„Chceš mi přivodit infarkt?"
„Ne, jenom tě chci dostat zpět na planetu Zemi. Myslím, že na Měsíci už jsi byla dlouho," pousmála jsem se.
„Jo, no..." zasekla se, jako by nevěděla co říct. Hned se ale vzpamatovala a položila mi otázku, kterou mě lehce zaskočila. „Hele, nemáš nějak podezřele dobrou náladu na to, že jsi před půl hodinou vyběhla z Velké síně se slzami v očích, kvůli tomu, co James řekl? Je to zvláštní už jenom proto, že jsem tě našla právě s ním. Očekávala bych, že po sobě budete třeba ječet a metat kouzla, ale byli jste v klidu. Co se tam stalo?"
„Cože?"
„Co se v té chodbě stalo?" zopakovala trpělivě Rose a pečlivě mě zkoumala pohledem.
„Nic. Proč by se tam mělo něco stát?" hrála jsem, že nevím, o čem to mluví.
„Ale notak, Talio. Jsi vážně špatná herečka! Chci pravdu. Buď ji řekneš dobrovolně, nebo budeš čelit Vanesse a obě moc dobře víme, že tuhle možnost nechceš," usmála se a otočila se k Buclaté dámě.
„Heslo?"
„Cor leonis," řekla v rychlosti Rose heslo, a když se obraz odklonil, vstoupila do nebelvírské společenské místnosti a já ji v tichu následovala.

Seděla jsem v ložnici na svojí posteli a pozorovala, jak si Vanessa s Rose něco šeptají. Nejspíš se domlouvají, jak ze mě vytáhnout pravdu. Samozřejmě bych jim pravdu ráda řekla, ale nahlas přiznat, že mě Potter políbil a já se vůbec, ani trošičku, nebránila?! To je jako ve zlém, vlastně přímo příšerném a děsivém, snu!
„Ehm, ehm," odkašlala si Vanessa a pomalým krokem ke mně přistoupila.
„Takže ty nám, svým nejlepším kamarádkám, neřekneš, co se mezi tebou a Jamesem Siriusem Potterem stalo, než vás Rose našla?" zeptala se mě.
„Není tu nic ke sdělování. Nic se nestalo," trvala jsem si stále na svém. Očividně my to ani jedna nevěřila, protože dál útočily.
„Jak si můžeš říkat naše nejlepší kamarádka, když nám lžeš?"
Super, teď začala hrát na city. Smůla, že tuhle taktiku znám a za těch pět let jsem proti ní odolná.
„Ale já vám říkám pravdu," zopakovala jsem už asi po sté.
Holky se po sobě podívaly a zavrtěly hlavou.
„Dobře, fajn. Jak chceš. My odcházíme, že Rose? A ty tu zatím přemýšlej o tom, jak strašná jsi kamarádka," prohlásila lhostejně Vanessa a spolu s Rose zamířila ke dveřím.
Položila ruku na kliku a otevřela dveře. Už jimi chtěla vyjít ven, když jsem vykřikla, že jim to řeknu. Možná nejsem tak odolná, jak jsem si myslela.
Obě dvě se vrátily zpět a posadily se na protější postel. Merline, co to dělám?
„Tak povídej," pobídla mě Rose.
„Hlavně nevyšilujte, prosím," začala jsem a odkašlala si. Dala jsem si chvilku, než jsem zase pokračovala: „Já a Potter jsme-." Chtěla jsem vyslovit ta krásná slova „se políbili", když jsem byla přerušená zaklepáním na dveře. Ať je to kdokoliv, nemohl si vybrat lepší chvíli.