Tajemství minulosti

2'

Talia:

Zbytek dne probíhal, v rámci možností, v klidu. Bez mých a Potterových hádek se to prostě nemohlo obejít. Zrovna jsem šla na moji poslední hodinu, přeměňování, když jsem za sebou uslyšela kroky. Otočila jsem, ale nikoho jsem neviděla.
„Tak fajn,” řekla jsem si pro sebe potichu a šla dál. Zase jsem za sebou někoho slyšela, a tak jsem zrychlila krok.
„Straitchová, no tak!” zaslechla jsem za sebou hlas, který jsem tak nemohla vystát.
„Co chceš, Pottere?” naštvaně jsem se otočila, ale neviděla jsem ho. Na chodbě jsem úplně sama.
Pomalu jsem si vytáhla hůlku a rozhlížela se kolem sebe. Zdá se mi to, nebo jsem se už vážně zbláznila? Někdo mi poklepal na rameno a já jsem se co nejrychleji otočila a dala ruku před sebe. Chytla jsem do ruky nějakou hebkou látku. Zatáhla jsem za ni a přede mnou stál Potter, celý vysmátý.
„Strašně vtipný,” přecedila jsem skrz zuby a propalovala jsem ho pohledem.
„Straitchová! Jak jsi -” nedořekl, protože jsem na něj vypálila otázku, na kterou bych vážně ráda znala odpověď.
„Odkud máš neviditelný plášť?”
Nevěděl, co má odpovědět. Asi to bylo tajemství a já jsem o tom neměla vědět.
„Neviditelný plášť? Neblázni. Kde bych ho asi tak vzal?” začal se vymlouvat.
Pdívala jsem se na něj pohledem, jestli si myslí, že jsem úplně hloupá a zatřepala pláštěm v levé ruce.
Těžce polkl a nervózně se usmál.
„Nikomu o tom neříkej! Mám ho od táty. Zdědil ho po dědovi a teď ho nepotřebuje, tak ho dal mně. Spokojená?” vyklopil ze sebe rychle.
„No vidíš,” usmála jsem se. „Ani to nebolelo.”
„Hahaha. Tak už mi ho vrať!” řekl podrážděně a natahoval ruku pro plášť, který jsem mu bez problémů vrátila.
„A varuju tě, Straitchová, jen se opovaž o tom ceknout,” zabodnul do mě jeho oříškové oči a čekal na moji odpověď.
„Dobře,” přikývla jsem a pokračovala v cestě na přeměňování, jakoby se právě nic nestalo.

James:

Stál jsem tam a nevěděl, co říct. Tak tohle se trochu nepovedlo. No jo, nedával jsem si pozor a jednoduše mi ten plášť sebrala. Jsem to ale idiot!
„Neviditelný plášť? Neblázni. Kde bych ho asi tak vzal?” začal jsem jsem se rychle vymlouvat.
Fakt, že se na mě podívala jako na blbce, v jedné ruce držela hůlku a ve druhé můj plášť, mi potvrdil, že mi to divadýlko nežere.
Zhluboka jsem se nadechl a vysypal ze sebe pravdu. „Nikomu o tom neříkej! Mám ho od táty. Zdědil ho po dědovi a teď ho nepotřebuje, tak ho dal mně. Spokojená?” zeptal jsem se nakonec.
Merline, prosím, ať není tak hloupá, jak si občas hraje a udělá mi tu laskavost, že o plášti opravdu nikomu neřekne.
„No vidíš. Ani to nebolelo,” usmála se na mě. Proč se pořád směje? Má snad něco v plánu? Já už blázním! Prostě se jenom usmála! Jsem zbytečně paranoidní. Jo, přesně tak to bude.
„Hahaha. Tak už mi ho vrať,” řekl jsem jí podrážděně a natáhl ruku pro plášť, který mi, k mému udivení, jen tak vrátila.
„A varuju tě, Straitchová, jen se opovaž o tom ceknout,” zabodnul jsem do ní svůj pohled a čekal na její odpověď.
„Dobře,” přikývla a pokračovala v cestě.
Vážně mi právě teď řekla, že nikomu neřekne o neviditelném plášti? To je snad sen! Tohle by nikdy neudělala.
„Co je s ní?” zašeptal jsem si nechápavě pro sebe. Nakonec jsem nad tím jenom zakroutil hlavou a vydal se do společenky.

Talia:

„Na příští hodinu mi vypracujte referát na jakékoliv téma,” řekla ještě McGonagallová před tím, než zazvonilo na konec hodiny.
Sbalila jsem si věci a chystala se vyjít ze třídy, ale profesorka mě zastavila: „Slečno Straitchová, pojďte sem nachvíli.”
„Ano, paní profesorko?” zeptala jsem jí, jakmile jsem došla před katedru.
„Jestli se nemýlím, tak jste minulý rok slíbila, že vaše hádky s panem Potterem se už nebudou opakovat,” podívala se na mě, ale z jejího pohledu jsem nedokázala nic vyčíst.
Nervózně jsem polkla. Myslela jsem si, že na ten můj sliz a Potterovo lepidlo s barvou nikdo z profesorů nepřišel. No, asi jsem se spletla.
„Ano,” řekla jsem klidně, ale v hlavě jsem si představovala vše, co by se asi mohlo stát.
„Vyřiďte prosím panu Potterovi, ať se dnes po večeři staví do ředitelny. A vy tam buďte také, slečno Straitchová,” odpověděla bez náznaku jakékoliv emoce. „To je vše. Můžete jít.”
„Nashledanou,” řekla jsem potichu a vydala se do Velké síně na oběd.

„Pottere!” volala jsem na něj, když šel na večeři. Jenom se ohlédl a zmateně se na mě podíval. Ani se mu nedivím. Dobrovolně za ním běžím a nemám vytaženou hůlku, abych na něj seslala nějaké kouzlo.
„Straitchová! Copak, chyběl jsem ti?” zeptal se mě a nasadil nějaký výraz, o kterém si asi myslel, že je strašně sexy. Mně přišel takový pokřivený, až přehnaný a divný.
Jenom jsem nad ním protočila očima a rozhodla se mu to říct rychle, protože mi není zrovna příjemné být v jeho společnosti. „Po večeři se máme stavit za McGonagallovou do ředitelny.”
„Fajn,” pokrčí rameny a jde dál.
Co mu je? Nikdy se takto nechoval. Aspoň ne přede mnou. Je to zvláštní. Vlastně od našeho posledního rozhovoru na chodbě o neviditelném plášti se chová opravdu divně. Má snad strach, že o něm někomu řeknu? Neříkám, že bych to neudělala, ale až taková mrcha nejsem. Nechám ho být a třeba se během večeře vzpamatuje a bude si zase hrát na toho arogantní, blbýho kreténa.
Vešla jsem do Velké síně a šla jsem si sednout vedle Rose.
„Ahoj. Co zase čteš?” promluvila jsem na ni hned, co jsem se posadila.
„Hmm... Ahoj, Lio,” pozdravila mě nazpět a asi si o pár vteřin později uvědomila, že jsem se jí ještě na něco ptala, proto svoji odpověď dodala. „Knížku.”
„No nekecej, Sherlocku,” zasmála jsem se. „Ale jakou?”
„Lio, upřímně, k čemu ti ta informace bude, když nečteš?” podívala se na mě Rose s velice významným pohledem.
„Ptám se ze zvědavosti. Navíc, jak můžeš vědět, že třeba právě tahle kniha by mě neupoutala a nečetla bych ji?”
„Oh, opravdu? Takže tebe zajímá historie?”
Nad tím jsem pokrčila rameny a zatřepala se, jako bych ze sebe chtěla shodit něco odporného. „Ani ve snu.”
„Promiň, nezapomněla jsi něco dodat?” usmála se Rose.
Musel jsem nad ní zakroutit hlavou. „Ano, Rose, omlouvám se, že jsem zpochybnila tvé znalosti o mně a naznačila, že se mýlíš s tím, co čtu a co ne. A že vlastně nečtu skoro nic.”
Rose se zasmála spolu se mnou. Chvíli jsme si povídaly, když přišla řeč na vánoční prázdniny.
„Tal, vážně nechceš na Vánoce přijet?”
„Já nevím, Rose. Nechci být na obtíž. Co když s tím vaší nebudou souhlasit?” zeptala jsem se.
„S tím si vůbec nelam hlavu. Už jsem se jich ptala a moc tě chtějí poznat,” zářivě se usmála a kulila na mě oči v otázce, jestli teda změním svoji odpověď.
„Tak dobře,” vydechla jsem nakonec.
Ubránit se sladkému pohledu Rose Weasleyové je těžší než to vypadá, věřte mi.