Tajemství minulosti

5'

Talia:

Když jsem se další den ráno probudila, tak první, co mě praštilo do očí, byl kalendář zavěšený na skříni. Zářilo něm to krásné datum dnešního dne, patnáctého listopadu. Do dnešního dne jsem tohle datum měla ráda a každý rok jsem se těšila až nastane. Taky kdo by se netěšil na svoje narozeniny, že? McGonagallová už mi dárek dala. Měsíční trest s Potterem, který začíná dnes. To je opravdu úžasné. Vážně jsem si nepřála nic jiného, než trávit dvě hodiny denně s tím pitomcem.
Z mých úvah nad dnešním dnem mě vytrhly až dva, mně moc dobře známé, hlasy.
„Všechno nejlepší, Lio!” zakřičely moje dvě nejlepší kamarádky, Rose a Vanessa, na celý pokoj. Ani bych se nedivila, kdyby to slyšeli až na druhé straně školy.
Posadila jsem se a nechtělo se mi věřit tomu, co vidím. Ty dvě držely na rukou velký čokoládový dort. Ony si vážně vzpomněly, co jsem říkala ještě v prvním ročníku (že miluju čokoládu a na mé šestnácté narozeniny bych si přála velký čokoládový dort). Mám vážně ty nejlepší kamarádky na světě. Nevím, co bych bez nich dělala. Oči se mi zalily slzami a nevěděla jsem co říct. Myslím, že v tuhle chvíli by žádná slova nevyjádřila moji radost, tak jsem jenom vylezla z postele a objala je.
„Moc vám děkuju, vážně moc,” opakovala jsem potichu a silně je držela v objetí. Opravdu, lepší kamarádky než jsou tyhle dvě nikde nenajdete.
„Jo, jo, chápeme. Jsi šťastná, že si to pamatujeme, ale nemusíš nás udusit,” zasmála se Ness a Rose jenom přikyvovala hlavou.
Nakonec jsem se od nich odtáhla a ještě jednou se na ně vděčně usmála.
„Takže, my teď půjdeme na snídani a ty se zatím převleč. Potom za námi přijď do Velké síně,” oznámila mi ještě Rose s úsměvem, než se za ní a Ness zavřely dveře ložnice.
Přešla jsem ke skříni, vytáhla si z ní čistý hábit a zalezla do koupelny.
Samozřejmě, že jsem v ní strávila nějakou tu chvíli. Merline, rozčesat tyhle vlasy je vážně práce. Když už jsme u vlasů... Mohla bych si je na dnešní den udělat speciální. Ano, to je ono. Dnes budu vypadat trochu jinak než obvykle. Malá změna barvy vlasů a účesu přece nikomu neuškodí.
Zavřela jsem oči a představila si, jak by měly mé vlasy vypadat. Když jsem je otevřela a podívala se do zrcadla, vypadalo to skvěle. Na tu blond to sice nemá, ale pořád je to skvělé. Pro dnešní den jsem se rozhodla pro něco zvláštního. Měla jsem hnědé vlasy se světlými konečky a trochu navlněné. Je to na památku mojí bývalé kamarádky Kimberley. Vzpomněla jsem si na moje šesté narozeniny v domově a na to, jak jsem přesně takovéhle krásné vlasy nechtěně zničila právě Kim, když mě naštvala a já... jenom mi z dlaně vyšlehl malý plamínek zrovna když Kim zakopla a spadla. Bohužel, její vlasy se při tom pádu dotkly toho plamínku a trochu se popálily. Bylo mi to líto a pořád je. Měla vážně krásné vlasy. Takže dnes jsem si je asi dala jako omluvu nebo tak něco. Ale teď už na ten den nebudu myslet. Musím se už smířit s tím, že mě Kim nesnáší.
Několikrát jsem zamrkala, abych zahnala slzy ze vzpomínky na konec našeho přátelství. Nebudu si tento den přece kazit špatnými vzpomínkami.

Když jsem vstoupila do Velké síně, hned jsem zamířila k Rose a Vanesse u nebelvírského stolu. Pár lidí se za mnou otočilo a dívalo se na moje vlasy. Dokonce na ně zíraly i ty dvě. Myslím Rose a Ness, samozřejmě. Obě dvě na mě zíraly s otevřenou pusou, a když jsem se posadila, tak se jedna z nich na tu otázku prostě zeptat musela.
„Co to máš s vlasama?” zeptala se mě Vanessa se stále šokovaným pohledem na tváři.
„Jenom mě napadlo, že bych si je dneska mohla udělat nějak... speciální,” vysvětlila jsem jí zkrácenou a zjednodušenou verzi a chtěla si na talíř naložit jídlo, ale to se zase ozvala Rose.
„Ale jak je možné, že jsi je ještě před půl hodinou měla blonďaté a teď jsou najednou hnědé?” nechápala Rose a nakrčila čelo, jak přemýšlela.
Jenom jsem si povzdechla a zakroutila hlavou. „Potom vám to vysvětlím. Teď ne.”
Měla jsem dobrý důvod neříct jim, že jsem metamorfomág ve Velké síni a počkat s tím až po vyučování do ložnice.
Hned po poslední hodině jsem i s holkama zamířila do naší ložnice, kde jsem se usadila no svoji postel a Nessa s Rose se usadily na posteli u Rose. Seděly jsme naproti sobě a ty dvě mě provrtávaly takovým pohledem, až mi to začalo být nepříjemné.
„Jsem metamorfomág,” řekla jsem v klidu a pokrčila nad tím rameny, že to není nic, co by stálo za větší zmínku.
Výraz na jejich tvářích, když jsem řekla pravdu, byl k nezaplacení. Tvářily se šokovaně, nevěřícně, smutně a šťastně zároveň.
„Nechtěla jsem nic říkat, abyste z toho nedělaly nějakou velkou vědu, jak máte ve zvyku. Omlouvám se, že jsem to vám dvěma neřekla už dřív,” omluvila jsem se jim. „ale prostě jsem nechtěla, aby o tom lidi věděli. Už tak jsem se cítila polovinu svého života divně mezi ostatními a nechtěla jsem, aby to tady vypadalo, že ze sebe chci dělat něco extra, tak jsem radši mlčela,” dovysvětlila jsem potichu.
Podívaly se na sebe významnými pohledy a hned na to jsem byla svalena do měkkých peřin a byla jsem drcená v objetí.
„Nám je to úplně jedno, Lio! Ani nám nezáleží na tom, jestli si někdo myslí, že jenom křičíš o pozornost. My tě milujeme přesně takovou, jaká jsi a ty sama by ses za to nikdy neměla stydět!” vykřikla Vanessa a Rose s ní stoprocentně souhlasila a usmála se.

Až do večeře jsem byla s Ness a Rose, než šly na večeři. Já jim řekla, že za chvíli přijdu za nimi, protože si musím ještě něco zařídit.

Cestou do Velké síně se na mě lidi tak divně koukali. Jako bych provedla něco špatného, něco, co by ode mě nikdy nečekali a teď mi to vyčítají. Uniká mi snad něco?
Už jsem stála ve dveřích Velké síně a pohledem hledala u nebelvírského stolu záplavu zrzavých a tmavě hnědých vlasů. Když jsem je našla, vyšla jsem jejich směrem. Celou tu dobu se na mě upíraly pohledy snad všech přítomných studentů. Bylo mi to nepříjemné. Opravdu se mi nelíbí, že mě všichni sledují a já ani nevím proč.
Došla jsem na místo na konci nebelvírského stolu a posadila se vedle Rose. Vanessa seděla naproti.
„Ehm... Lio?” ozvala se po pár minutách ticha Ness.
„Hm?” zvedla jsem hlavu od talíře a podívala se jí do obličeje. Tvářila se nejistě, jako by zvažovala, jestli má její myšlenky vyslovit nahlas nebo ne.
„Já jen... James říkal... totiž... říkal, že,” koktala a nevěděla, jak zformulovat větu. Ale opravdu mě zajímá, proč vytahuje toho namyšlenýho idiota a co vůbec říkal.
„Říkal, že tě v létě viděl líbat se s nějakým klukem a hned další den tě viděl líbat se s někým jiným a roznesl to po celé škole,” vysypala ze sebe rychle a sklopila hlavu.
Nezmohla jsem se na jinou reakci než šokovaně otevřít pusu a vyvalit oči.
„Cože?!” vykřikla jsem.
Když jsem nedostala žádnou kloudnou odpověď, rychle jsem vstala od stolu a vyběhla z Velké síně. Koutkem oka jsem ještě zaregistrovala, že se někdo od nebelvírského stolu zvedl ve stejné chvíli jako já.
V moment, kdy jsem prošla dveřmi, slepě jsem běžela a přes slzy se snažila vidět na cestu. Po několika minutách běhu jsem najednou zacítila chlad. Nebo... nebyl to úplně chlad, spíš takový nepříjemný, děsivý pocit, když jste na nějakém místě, kde se necítíte dobře, namlouváte si, že je to jenom tím, že jste tam ještě nikdy nebyli a neznáte to tam, ale víte, že je to lež. No, já jsem na tom byla podobně. Jenom jsem na tomhle místě už byla. Tohle je ta prázdná chodba, kde jsem zaslechla ten hlas.
I přes tohle zjištění jsem běžela dál, ale zaslechla jsem za sebou hlas, který patřil osobě, kterou teď opravdu nechci vidět a pro její vlastní dobro by to měla respektovat.
„Straitchová! Tak stůj!”
„Co zase chceš, Pottere?” vyjela jsem na něj naštvaným hlasem.
„Nekřič, buď tak laskavá,” snažil se mě uklidnit, ale jaksi se mu to nedařilo.
Nejdřív o mně navykládá lži a teď chce, abych se uklidnila? Dělá si legraci?
„Budu křičet, jak se mi zlíbí. a že na to mám plné právo! Proč jsi to udělal? Vždyť to vůbec není pravda! To mě vážně tak moc nesnášíš? Já bych něco takovýho nikdy neudělala! Ani tobě ne.”
Asi jsem byla tak zabraná do toho, abych na něj co nejvíc nakřičela, že jsem si ani nevšimla toho, že se zády opírám o zeď a Potterova tvář je až nebezpečně moc blízko té mojí.
Zrychlil se mi dech a moje srdce začalo bít tak splašeně, až jsem si myslela, že mi vyskočí z hrudi. U Merlina, stop!
„Jdi ode mě,” zavrčela jsem na něj, ale Potter se ještě víc přiblížil.
Vůbec netuším, o co mu jde, ale v tuhle chvíli mi to bylo i víceméně jedno. Díval se na mě tak upřeně.
Jak je možné, že jsem si nikdy nevšimla, že má tak pěkné oči? Moment, cože?
„Tak poslouchej, Pottere, řeknu ti to ještě jednou a naposledy. JDI.PRYČ!” řekla jsem mu varovným hlasem a poslední větu jsem odsekala, aby konečně pochopil, že ho teď nechci vidět a měl by odejít.
Než jsem stihla říct něco dalšího nebo nějak zareagovat, Potter mě políbil. A než se stalo vůbec něco dalšího, zaslechla jsem někoho volat mé jméno a rychle jsem se odtrhla od Potterových rtů a čekala, jestli se ozve znovu.
„Tal! Kde jsi? Máme o tebe strach,” ozvalo se po chvíli a já hned poznala, komu ten hlas patří. Někde blízko je Rose.