Tajemství minulosti

3'

Po večeři jsem se zvedla od stolu a chystala se jít do ředitelny, ale to by nebyla Rose, aby se nezajímala o to, kam jdu.
„Já a Potter máme jít po večeři za McGonagallovou,” odpověděla jsem jí rychle a vyšla z Velké síně.
Zaklepala jsem na dveře ředitelny a po tichém „Dále.” jsem vstoupila.
„Slečno Straitchová, konečně jste tu. Ještě musíme počkat na pana Pottera.”
Po pár vteřinách se dveře opět otevřely, Potter se rozhodl dojít.
„Pane Pottere, prosím, posaďte se,” přivítala ho McGonagallová a kývla na dvě křesla před jejím stolem. Posadili jsme se na ně.
„Co potřebujete, paní profesorko?” zeptal se Potter netrpělivě a, možná se mi to jenom zdálo, i nervózně.
Chvíli jsem přemýšlela, z čeho by mohl nervózní. Snad si nemyslí, že jsem McGonagallové řekla o tom plášti?
„Pokud si dobře vzpomínám, tak jste oba dva minulý školní rok slíbili, že vaše hádky přestanou, nemám pravdu?”
Jenom jsme přikývli a čekali, co se bude dít dál.
„Doneslo se ke mně, že slečně Straitchové se podařilo dostat do vaší ložnice, pane Pottere, a tam nad vaši postel připevnila kbelík se slizem. Je to pravda?” ptala se dál a tentokrát jsem znervózněla já.
V krku jsem měla knedlík, takže jsem ze sebe nezvládla dostat kloudného slova.
„Ano, je to tak,” potvrdil Potter a začal se usmívat tak moc, až jsem si myslela, že dostanu cukrovku už jenom z pohledu na něj.
Když už jsem si já i on mysleli, že problém budu mít jenom já, McGonagallové pokračovala.
„Moc se nesmějte, pane Pottere. Také jsem zjistila, že vy jste slečnu Straitchovou přilepil k lavici ve Velké síni a poté na ni vylil barvu,” propalovala nás oba dva pohledem a najednou se otočila na mě a zvedla obočí. „Nebo se mýlím, slečno Straitchová?”
Jenom jsem zavrtěla hlavou.
„Děkuji. To mi stačí. Každý rok mi slibujete, že přestanete, ale zatím jsem se nedočkala žádného výsledku. Proto jsem se rozhodla zasáhnout.”
„A jak?” zeptala jsem se se strachem v hlase.
„Na měsíc vám uděluji společný školní trest. Každý den po večeři spolu budete dvě hodiny ve třídě a pokusíte se spolu naučit normálně komunikovat. Trest vám začíná v pondělí. To je za tři dny.”
„Cože?!” vykřikli jsme s Potterem společně. Tohle nemůže myslet vážně! Musí přece vědět, že to neskončí dobře!

James:

Zbláznila se?! Já a Straitchová v jedné místnosti? Jenom přes moji mrtvolu! I na Straitchové bylo vidět, že se jí to vůbec nezamlouvá. Úplně zbledla.
„Paní profesorko,” oslovil jsem ji opatrně „a nešlo by to udělat nějak jinak?”
„Například jak, pane Pottere?” nadzvedla obočí a čekala, co ze mě zase vypadne.
„No, že já a Straitchová bychom dostali trest, jak už jste zmiňovala, ale každý zvlášť, a tak by nikomu nehrozilo nebezpečí úrazu.”
„To je dobrý návrh,” řekla pomalu.
Okamžitě, jak to řekla, jsem se usmál, ale úsměv mi z tváře zmizel vteřinu na to, co svoji větu dokončila.
„Ale musím ho odmítnout. Potřebuji a chci, abyste se spolu naučili komunikovat,” pousmála se a střídavě sledovala Straitchovou a mě.
„Ale my spolu komunikujeme,” ozvala se Straitchová překvapeně. Už jsem si začínal myslet, že oněměla.
„To sice ano, ale ne tak, jak bych si přála. Musíte se spolu naučit komunikovat, jako přátelé, přinejmenším známí, co se míjí na chodbě,” řekla.
Byl by nesmysl se jí pokoušet odporovat, a tak jsem jenom, stejně jako Straitchová, pokýval hlavou.
„To je vše. Můžete jít.”

Talia:

Jdu lesem. Slyším něčí hlas, jak šeptá, abych ho následovala. Všude kolem mě jsou jenom stromy. Neslyším nic, kromě toho tichého hlasu.
„Následuj mne. Následuj mne.”
Jdu pořád rovně a před sebou vidím obrys nějaké postavy.
„Ehm, promiňte,” vyslovila jsem, ale postava jakoby mě ani neviděla. Jako bych tam vůbec nebyla.
„Talio, konečně,” řekla najednou chraplavým hlasem, takže jsem se trochu lekla.
„Kdo jste?”
„Ty si mě nepamatuješ? To je opravdu škoda.”
„Nikdy jsem vás neviděla, tak jak bych si vás měla pamatovat?” zeptala jsem se nechápavě.
„Na to časem přijdeš, Talio," slyšela jsem ještě tiché zašeptaní, než se vše kolem mě rozplynulo.

S trhnutím jsem se posadila a zhluboka oddechovala. Co to mělo znamenat? Skvělý, teď budu ještě přemýšlet nad tím, jestli to byl jenom obyčejný sen, nebo jestli to něco znamenalo. Jako bych toho už teď neměla dost věcí, nad kterými přemýšlím. Zítra mi začíná trest s Potterem, za měsíc jedu k Rose na Vánoce a vůbec nevím, jaké to bude, protože jsem je vždy trávila tady na hradě a ještě spousta dalších věcí. Ale jinak si nemůžu stěžovat. Jsem se svým životem spokojená. Mám tu nejlepší kamarádku na světě, ve škole taky nejsem zase tak špatná. Jediné, co mi asi chybí je má biologická rodina. Ale už jsem s tím smířená. Nikdy svoje rodiče nepoznám. Ani nevím, jestli jsou pořád naživu. Vím o nich jenom to, že když mi byl jeden rok, tak táta od mámy odešel, ona si myslela, že by se o mě nedokázala sama postarat, a tak mě dala do dětského domova. Dozvěděla jsem se to před rokem od McGonagallové, když jsem skoro hodinu stála u ní v pracovně a snažila se zjistit, co se s mými rodiči stalo. Nakokec mi to musela říct, protože bych bez odpovědi neodešla. Taky mě zajímalo, jak to ví ona, ale už mě ani nepřekvapuje, že zrovna tuhle informaci věděla.
Z mých myšlenek na rodiče mě vytrhl hlas Rose, která ze spánku opakovala nějaké slovo, ale nerozumněla jsem jí. Pozorněji jsem se zaposlouchala a to, co jsem slyšela mě sice překvapilo, ale ne tolik. Rose opakovala jméno jednoho kluka, který se jí líbí, ale nechce si to úplně přiznat.
„Scorpiusi,” zamumlala znovu, přetočila se na bok, ale k její smůle tam už nebyla postel a ona spadla na zem.
„Rose! Jsi v pořádku?” vykřila jsem tlumeně, protože ostatní ještě spaly.
„C-cože?” rozhlížela se zmateně kolem sebe.
„Jestli jsi v pořádku? Není ti nic?” zopakovala jsem jí se strachem v hlase.
Rose jenom kývla hlavou, na znamení souhlasu, a vrátila se zpátky do postele.
Po chvilce jsem slyšela její pochrupování.
Já jsem vstala, protože vím, že už stejně neusnu. Přešla jsem ke skříni, kde jsem si vzala čisté oblečení a zamířila se převléct do koupelny.
Když jsem se líčila, tak jsem z pokoje slyšela Vanessu. „Lio?”
„V koupelně, Ness!” zavolala jsem na ni a hned na to se dveře koupelny otevřely.
Podívala jsem se na ni a tázavě povytáhla obočí.
„Máš jít do klubovny, někdo tě shání,” řekla mi a po té odešla pryč z pokoje.
Jenom jsem nad ní pokrčila rameny, dolíčila se a zamířila do společenky.
Šla jsem po schodech a slyšela jsem něčí hlasy. Lépe jsem se zaposlouchala a poznala Pottera s Fredem. Vím, že odposlouchávat cizí rozhovory je neslušné, ale zajímá mě, o čem se ti dva baví.
„A pozveš ji teda?” V hlase jsem poznala Freda.
„Asi jo,” zasmál se Potter. „Ale ty její úžasný blonďatý vlasy. Někdy mám nutkání se jich dotknout, ale co by na to řekla? Určitě, že jsem nějakej vlasovej úchyl.”
„To je asi fakt, Jamesi,” zaslechla jsem ještě Freda, a potom už jenom otevření a zavření vchodu do klubovny.
Nemám nejmenší tušení, o kom se ti dva bavili. Kolik holek má tady v Bradavicích blonďatý vlasy? Moc jich být určitě nemůže.