Tajemství minulosti

4'

James:

Zrovna jsem seděl s Fredem ve společenské místnosti na gauči, když se mě na něco zeptal.
„Jamesi, co kdybychom dneska zašli do Prasinek?”
„Dobře. Chceš si s sebou někoho vzít?” zeptal jsem se ho na oplátku já, protože jsme na Prasinky byli domluvení až příští týden a Fred takhle plány nemění, pokud to není nutné.
„Jo, no, chci pozvat Vanessu Carlingovou,” řekl a při Vanessiném jméně malinko zčervenal. Ale opravdu jenom málo, takže by si toho všiml málokdo. „Taky někoho pozvi.”
„A koho asi?” zamyslel jsem se.
„Co Talia?” navrhl mi Fred.
Zmateně jsem se na něj podíval, protože žádnou Taliu neznám.
„Kdo?”
„Straitchová. Ty vážně neznáš její křestní jméno?” zeptal se mě a já jsem se na něj díval, jako na blázna.
„Ne a ani mě to nezajímá,” odsekl jsem mu. „A jinak to jako myslíš vážně? Vždyť je to Straitchová, Frede!”
„Ber to z jiné stránky. Sice nejsem nějak velkej fanoušek vašich hádek, protože jste oba moji přátelé, ale můžeš ji pozvat a uskutečnit plán, kterej ti loni nevyšel.”
„To je ono, Frede! Máš pravdu! Řeknu jí, že se s ní chci usmířit, vezmu ji do Prasinek, zajdeme ke Třem košťatům a je to! Tam už jí jenom podstrčit několik sklenek ohnivé whisky a plán je hotovej,” začal jsem se radovat a v tom mi Fred něco zašeptal do ucha.
„Žlutá,” sykl potichu zničehonic Fred mým směrem.
Abyste to pochopili, žlutá je přezdívka pro Straitchovou, kterou pro ni já a Fred máme. Nikdo tak neví, o kom mluvíme, když o ní mluvíme jako o žlzté.  A že se naše konverzace kolem ní točí docela často. Teda... já je k ní točím docela často.
„A pozveš ji teda?” plácl Fred najednou nějakou blbost a já se k němu připojil, protože je dost pravděpodobný, že Straitchová bude poslouchat.
„Asi jo,” zasmál jsem se. „Ale ty její úžasny blonďatý vlasy. Někdy mám nutkání se jich dotknout, ale co by na to řekla? Určitě, že jsem nějakej vlasovej úchyl,” dokončil jsem.
„To je fakt, Jamesi,” řekl Fred, ale to už jsme vycházeli ze společenky ven.

,,Jak jsi vůbec věděl, že tam je?” zeptal jsem se Freda se značným zájmem v hlase, když jsme byli kousek od Velké síně.
,,Už jsem ti několikrát říkal, že tohle ti neprozradím,” pokrčil rameny a vešel do Velké síně, kde se usadil na kraj stolu.

Talia:

Vrátila jsem se do ložnice, abych zkontrolovala, jestli už je Rose vzhůru. Naštěstí už byla její postel prázdná, ale teď ještě potřebuju najít Ness. Proč říkala, že mě někdo čeká ve společenské místnosti, když tam byli jenom Fred s Potterem a bavili se o nějaké holce s blond vlasama, kterou chce Potter někam pozvat? Ano, vím, že jsem taky blondýna, ale proč by, u Merlinových kalhot, někam zval zrovna mě? I kdyby začala prasata létat by dávalo větší smysl.

Vešla jsem do Velké síně a pohledem jsem hledala Vanessu. Hned, co jsem ji našla jsem zamířila přímo k ní a usadila se na lavici po jejím boku.
„Tak co? O čem jste si ty a pan záhadný povídali?” zeptala se mě Ness a odkousla si z toustu s marmeládou.
„Nikdo tam nebyl. Jenom Potter s Fredem,” zamračila jsem se na ni.
„Cože?” řekla nechápavě a zastavila ruku s toustem v pohybu na polovině cesty do její pusy. „To není možný. Když jsem tam byla, tak tam nebyl nikdo jiný kromě nějakýho kluka v černým plášti.”
Zarazila jsem se. Postava v černém plášti, je mi to strašně povědomé, ale kdybych si jenom vzpomněla odkud...
„Můj sen!” vyhrkla jsem najednou a Ness se na mě jenom nechápavě a trochu starostlivě dívala.
„Cože?”
„To je jedno,” odsekla jsem jí, vzala si do ruky 2 toasty a odešla z Velké síně.
Měla jsem namířeno ven, když jsem zaslechla hlas.
„Pojď ke mně. Neboj se, neublížím ti. Jenom pojď ke mně.”
„Kdo je to?” řekla jsem do mrtvolného ticha a chodbou se roznesla moje ozvěna. Zdá se mi to, nebo je chladněji než před chvílí?
„Pojď. Vzpomeň si. Vzpomeň si na vše,” říkal pořád ten hlas.
Nemám nejmenší tušení odkud vychází. Je prostě všude. Přichází ke mně všemi směry.
„Straitchová?” zaslechla jsem za sebou něčí hlas.
Rychle jsem se otočila s připravenou hůlkou v ruce.
„Pottere,” vydechla jsem si úlevně, „to jsi jenom ty.”
„Jenom já? No dovol,” ohradil se ublíženým tónem, ale po vteřině zase spustil se svými otravnými řečmi. „No a kdo jiný bych měl být? Čekáš na někoho?”
„To není tvoje starost,” odsekla jsem mu. „Co tu vůbec děláš?”
„Mohl bych se tě zeptat na to samý,” odpověděl mi a pozvedl koutky úst.
Vypadá roztomile.
Co?
Moc dobře víš co. Líbí se ti, jak má rozcuchané ty jeho hnědé vlasy, líbí se ti jeho oříškově hnědé oči, líbí s-
Tak dost! Potter se mi nelíbí a v žádným případě nevypadá roztomile!
Z mojí malé hádky s mým vnitřním hláskem mě opět vyrušil Potter. „Ehm, jsi v pohodě?”
„Neměla bych být?” řekla jsem mu nevrle a vraždila ho pohledem.
„Jen klid, nerozčiluj se hned. Jenom jsem se ptal, jestli ti nic není,” zvedl ruky v obranném gestu.
Jenom jsem zakroutila hlavou, otočila se na patě a šla do Nebelvírské věže.
Celou cestu jsem myslela na ten chraplavý hlas. Prostě jsem ho nedokázala dostat z hlavy.
A vůbec... co tam dělal Potter? Co dělal v opuštěné nepoužívané chodbě?