Tajemství minulosti

10'

James:

Probudilo mě klepání na dveře od mého pokoje. Venku byla ještě tma, kdo tu tak brzo otravuje? Vstal jsem z postele a šel otevřít. Samozřejmě pomalu, jak jsem byl ještě v polospánku.
Zmáčkl jsem kliku a než jsem stihl postřehnout, co se děje, osoba stojící za dveřmi se protáhla kolem mě a vběhla mi do pokoje. Otočil jsem se a nemohl jsem být víc překvapený, koho vidím takhle po ránu.
,,Kimmy, co -" začal jsem, ale ona mě přerušila silnou fackou. Au?
,,Co jsem provedl?" zeptal jsem se a radši za sebou zavřel dveře. Mám pocit, že tuhle konverzaci nemusí slyšet všichni v domě.
,,Co s ní máš?!" vykřikla a její jasně modré oči mě propalovaly tvrdým pohledem.
,,Cože?" Jsem opravdu zmatený, vůbec nemám ponětí, o co jde.
Brunetka přede mnou protočila otráveně očima a přistoupila o krok blíž. Pro jistotu jsem já trochu couvl, ještě umřít nechci.

,,Co.s.ní.máš?" zopakovala netrpělivě s důrazem na každé jedno slovo a ještě víc se na mě zamračila.

,,S kým?" Pořád jsem nechápal, o čem to mluví. S kým bych so měl mít?

,,No s kým asi. S Taliou Straitchovou, ty idiote!" vyprskla její jméno, jako by to byl jed. Zajímalo by mě, co se mezi nimi vlastně stalo, že se tak nesnáší.
,,Já a Straitchová? Zbláznila ses?" vyjel jsem na ni a ona trochu ustoupila. Ovšem hned nasadila zpět ledovou masku a vraždila mě pohledem. Přemýšlím, kdo je děsivější, když se naštve... jestli Kim nebo Straitchová, huh.
,,Ne, Jamesi! Viděla jsem, jak ses na ni díval! Přestaň mi už lhát," zakřičela na mě šeptem a vzala z mého nočního stolku nějakou bichli, kterou po mně hodila. Naštěstí jsem se jí vyhnul, a tak narazila do zdi za mnou.

Hodil jsem po Kim pohledem, jestli se náhodou nezbláznila. ,,No tak, Kim, nemluv hlouposti. Je to kámoška mojí sestřenice. Bohužel jsem odsouzenej ji vídat i proti mý nevůli. Nikdy se mezi námi nic nestalo, kde jsi na to přišla? Dobrovolně bych se jí nedotknul ani pod výhrůžkou smrti. Mám rád jenom tebe." Vypustil jsem to z pusy dřív, než jsem si vůbec uvědomil, co ta slova znamenají. Že se mezi námi nikdy nic nestalo? Cítil jsem se špatně, že jsem Kim právě lhal, ale nechci si to s ní pokazit a kdyby věděla pravdu, pošle mě do háje na místě.
,,Aspoň mi nelži," řekla Kim zoufale a já najednou nevěděl, co mám dělat.
Kim si sedla na moji postel a začala potichu brečet, zatímco já jsem mlčky stál uprostřed pokoje.
V tomhle tichu přerušovaném Kiminými vzlyky jsme strávili asi několik minut, když se ozvalo klepání na dveře. Zase.
Jako v transu jsem se dal do pohybu směrem ke dveřím, které jsem následně otevřel.
A vzápětí spatřil jsem Taliu, jak se vyčítavě dívá na Huga, který si ovšem ničeho nevšiml a v klidu odcházel pryč.
,,Ahoj," řekla nervózně.
Zas a opět jsem zmatený, co se děje. Holky...

„Straitchová? Co tu děláš?"
,,Eh... Nic, jenom menší nedorozumění. Nechci vás dál rušit, takže už zase půjdu. Mějte se," vyhrkla a odběhla pryč dřív, než jsem si vůbec uvědomil, co se stalo.

Ona nás poslouchala. To ji nikdo nenaučil slušnýmu chování? Teď jsem se na ni naštval, neměla tu co dělat, neměla poslouchat cizí konverzace. No a zároveň se už podruhé během několika minut cítím špatně, když vím, že slyšela, co jsem řekl a že jsem lhal. Do háje už se vším.
Zamračil jsem se na teď už zavřené dveře pokoje, kam Straitchová zalezla, a vrátil se zpět za Kim.
,,Omlouvám se," hlesl jsem a čekal na její reakci.
Upřímně... čekal jsem všechno, přes ječení, usedavý pláč, trhání vlasů, opakované házení věcí na moji osobu... ale vůbec jsem nečekal slova, která nakonec vypustila z pusy.
,,Měli bychom se rozejít."
Cože.

,,Cože?"
,,Nefunguje nám to. Radši ten vztah ukončeme dřív než bude pozdě," pokusila se usmát, ale vznikl z toho jenom nějaký škleb.
,,Tohle nemůžeš myslet vážně. Mám tě vážně rád, Kimmy," snažil jsem se dál, ale zbytečně. Vypadala, že je už rozhodnutá náš vztah teď hned ukončit.
,,A v tom je ten problém, Jamesi. Máš mě rád, já to vím, ale ne tak jak bych si přála. Nedíváš se na mě tak jako na ni. Celou večeři jsi po ní nenápadně koukal, ale já si toho všimla. Nejsem slepá, Jamie," vydechla s očima upřenýma na zeď za mnou.
,,Ale -"
,,Bude to tak pro všechny nejlepší," řekla a otevřenými dveřmi odešla.

Seděl jsem na zemi kousek od vánočního stromku a poslouchal, jak si všichni vesele zpívají koledy a společně se smějí. Jenom já jsem tiše seděl a do konverzace se nezapojoval. Mám takový pocit, že si všichni domysleli, co se stalo, protože Kim seděla co nejdál ode mě a za celé ráno se na mě ani nepodívala. Díky Merlinovi mě nikdo neotravuje. Snažil jsem se nevěnovat tomu pozornost, ale zaráželo mě, že se tak usmívá, že se dokáže bavit s ostatními, jakoby se nic nestalo. Já to nedokázal. Klidně bych se zbytek dne utápěl ve svých myšlenkách, ale někdo mi jemně položil ruku na rameno. Poplašeně jsem vzhlédl a uviděl Straitchovou se soucitným úsměvem na rtech. Nechápe, že její soucit mi nepomůže? Tohle všechno je jenom kvůli ní!
,,Co chceš, Straitchová?" pronesl jsem otráveně s pohledem znovu upřeným někam do prázdna.
,,Jen jsem se chtěla zeptat, jak ti je?" Posadila se vedle mě a čekala na odpověď.
Kysele jsem na ni podíval. ,,Jak by mi asi tak mohlo být po rozchodu?"
,,Já... já nevím," řekla a podívala se na mě těma zelenýma očima.
Neví, jak se člověk cítí, když dostane kopačky? To určitě. Stačí se ve škole podívat na lidi okolo ní a hned si všimnete těch chtivých pohledů směřované k její osobnosti. Určitě už chodila s hodně klukama. Není možný, aby zrovna ona nikdy nikoho neměla.
,,Jasný. A já jsem zakletá srna," protočil jsem očima a čekal, že se Straitchová zasměje, ale nic se neozývalo. Otočil jsem hlavu jejím směrem a spatřil jsem, že se tváří vážně.
,,Děláš si legraci? Nikdy jsi neměla vztah?" zeptal jsem se překvapeně, na čež Straitchová obrátila oči v sloup.
,,No a co? Prostě čekám, až přijde někdo... vyjímečnej. A netvař se tak překvapeně, Pottere," zasmála se nakonec a rukou mi zavřela pusu. Ani jsem si neuvědomil, že ji mám otevřenou.
,,Já jen... Není možný, aby holka jako ty nikdy neměla kluka. Nelžeš?"
,,Nazýváš mě lhářkou?" Úsměv jí z tváře zmizel stejně rychle jako se objevil.
,,Možná," řekl jsem nepříjemně a podíval se na stromek ověšený světly.
,,Fajn, omlouvám se, už tě nebudu otravovat." Vstala ze země a vyběhla schody nahoru do pokoje.
Chtěl jsem se znovu věnovat dívání do zdi, ale vyrušila mě máma.
,,Jamesi? Nepůjdeš se Talii omluvit?" pronesla s pozvednutým obočím.
,,Proč bych měl? Nic jsem neudělal," odsekl jsem a krátce zalétl pohledem na schody.
,,Proč tedy vyběhla bez jediného slova?"
,,Fajn," pronesl jsem a pomalu jsem se začal přibližovat k dřevěným schodům.
,,Ale ještě dneska, Jamesi!" řekla máma rázně, a protože jsem ji nechtěl ještě víc naštvat, zrychlil jsem a o chvíli zmizel v dalším patře.
Postavil jsem se před světlé dveře se žlutočerveným nápisem "ROSE". Chvíli jsem váhal, jestli mám zaklepat, a nebo odejít k sobě do pokoje a nechat to být. Nakonec jsem zvedl pravou ruku a kloubky prstů dopadly na dřevo.
Čekal jsem pár vteřin, než se za dveřmi ozvalo trochu plačtivým hlasem: ,,Kdo je tam?"
,,Tvůj nenáviděný Potter," prohodil jsem a zaslechl jsem tiché uchechtnutí, tak tiché, že jsem ho skoro přeslechl.
Najednou se otevřely dveře.
,,A co pan „Jsem dokonalý" potřebuje?" zeptala se s neutrálním výrazem Straitchová a čekala na moji odpověď.
S velkými obtížemi jsem vyslovil ta dvě slova. Dnes už po druhé. ,,Omlouvám se."
,,Za co přesně se omlouváš?" pozvedla tázavě obočí. ,,Za tvoji existenci? Za to, že jsi o mně v Bradavicích vykládal ty nechutný lži? Za to, že mi můj život neděláš zrovna příjemným? Ou, a nebo snad za ty nabarvené vlasy na křiklavě zelenou minulý rok? Nebo ještě rok předtím za tu zrzavou?"
,,Za všechno," povzdechl jsem si a sledoval, jak se na mě Straitchová stále mračí. ,,Tak co mám udělat, abych to všechno aspoň z části odčinil?"
,,Já nevím. Co bys navrhoval ty?"
Co bych navrhoval já? Já bych vzal holicí strojek a v noci bych jí těch blonďatých vlasů zbavil. To jsem ovšem nemohl, pokud nechci mámu opravdu rozzuřit.
,,Já bych navrhoval.... uhm, co takhle Prasinky? Jak se vrátíme v lednu do Bradavic." Fajn, sice nebude holohlavá, za to bude pořádně trapná.
,,Žádný podrazy!" varovala mě s pochybovačným pohledem.
,,Žádný podrazy," zopakoval jsem po ní vážně, ale v hlavě jsem už spřádal plány, jak dosáhnout svého cíle.