Tajemství minulosti

7'

Rose se zvedla a šla otevřít.
Za dveřmi stála Lily. Vypadala, jako by právě uběhla maraton.
„Hledá tě McGongallová," promluvila s očima upřenýma na mě a zhluboka dýchala.
Nejdřív jsem nechápala, proč mě teď hledá, ale potom mi to došlo. „Ten trest!"
Rychle jsem se zvedla z postele a běžela pryč. Za sebou jsem ještě stihla zaslechnout, jak Vanessa volá, že jim všechno řeknu později.

„Trochu pozdě, nemyslíš?" uchechtl se Potter, když jsem doběhla k učebně přeměňování, kde už čekal i s mírně naštvanou McGonagallovou.
„Příště bych prosila o dochvilnost, slečno Straitchová!" řekla profesorka a vstoupila do třídy. Já a Potter jsme ji následovali.
„Pohodlně se usaďte a zkuste se nezabít. Vrátím se za dvě hodiny," oznámila nám a odešla.
Nastalo mezi námi trapné ticho. Nevěděla jsem co říct, tak jsem jenom dál mlčela a posadila se do lavice, která byla nejblíže. Chtěla jsem v tomhle tichu vydržet celé dvě hodiny, ale Potter byl zřejmě jiného názoru.
„Jsme tu vlastně kvůli tobě, víš to?" řekl arogantně.
„Kvůli mně? Myslím si, že na tom máme oba stejný podíl!" zahlásila jsem. Možná trošku hlasitěji a agresivněji než jsem chtěla.
„Ty jsi na mě ten sliz vylila první. Já ti tu barvu jenom oplatil," začal se bránit.  
„Dobře, tak fajn. Chovej se jako malý rozmazlený spratek, který musí všem ukázat, co všechno dokáže!"
„Ty mi nebudeš říkat, že jsem rozmazlenej spratek, Straitchová!"
„Až tehdy, co o mně nebudeš celé škole vykládat lži a potom mě zničehonic políbíš!" to už jsem stála naproti němu a křičela na něj.
„Nemysli si, že se to někdy zopakuje. Byla to jenom chvilková slabost."
„To doufám, Pottere. Opravdu doufám, že se to už nikdy nezopakuje."
„Nevypadala jsi, že ti to vadí," zavrčel a probodával mě zlostným pohledem.
Merline, já ho tak nesnáším! Co si o sobě vůbec myslí?
„Ty jsi tak taky nevypadal, že bys s tím měl problém. Jsme si kvit," odvětila jsem, posadila se zpět do lavice a zbytek trestu jsem ho ignorovala. Ne, že by se se mnou vůbec ještě pokoušel mluvit.

Od začátku našeho trestu uběhlo už pár dní, teď je víkend. Celou tu dobu spolu já a Potter nemluvíme. Ani nemáme o čem. Nemáme se rádi, měla jsem narozeniny, vykládal o mně lži, já se naštvala, on mě políbil, začal náš trest, kde jsme se pohádali, nemluvili jsme spolu, uběhlo několik dní a stále jsme spolu nepromluvili ani slovo. A světe div se! Kromě toho, že se vůbec nehádáme, tak na sebe nevyléváme tekutiny, nelepíme se k židlím, neházíme po sobě jídlo a ani nic jiného!

Vím, že bych měla být ráda, že mám konečně klid, protože jsem si to přála tak dlouho, ale neskutečně moc se nudím!

Rose je, jako obvykle v tuhle dobu, v knihovně, Ness se zase někde toulá a já nemám absolutně nic na práci, protože někdy v tuto dobu se většinou dohaduju párkrát do týdne s Potterem. Ať už je to o sebemenší maličkosti. Vždy jsme si našli nějakou věc, která vedla k hádce. Ale teď ne. Teď spolu nemluvíme a nemyslím si, že se to tak rychle napraví. Ugh, nemůžu uvěřit tomu, že to říkám, ale chybí mi. Ne v takovém slova smyslu, myslím ty naše vtípky a všechno. A protože, jak už jsem řekla, nemám nic na práci a neskutečně se nudím, zavřela jsem všechny učebnice před sebou, které tu nejspíš byly jen tak na oko, a zvedla jsem se z postele. Tak to vypadá, že se vydám na slepý výlet.

Několik desítek minut jsem náhodně procházela chodbami hradu, až jsem se dostala ke knihovně. Vzhledem k tomu, že moc nečtu a tato místnost mě zrovna neláká, otočila jsem se na patě a začala kráčet opačným směrem. Ušla jsem pouze pár metrů, když jsem za sebou zaslechla Vanessu.
„Tal, počkej!" slyšela jsem volat jednu z mých nejlepších kamarádek. Zastavila jsem se a počkala, až ke mně dojde.
„Mám nápad. Teda...  byl to spíš Fredův nápad. Říkal, že pokud nemáme nic na práci, tak se máme za půl hodiny stavit u něj v ložnici. A já jsem mu slíbila, že já, ty a Rose určitě přijdeme, takže... mohla bys prosím přijít? Buď tak hodná." Vanessa na mě koukala s nadějí v očích.
„Já nevím, Ness, mám toho ho-" začala jsem. Chtěla jsem se vymluvit, že nemám čas, ale Vanessa mě znala příliš dobře.
„Ne, Lio, nevymluvíš se na úkoly, protože je vždy děláš až na poslední chvíli, nevymluvíš se ani na to, že tam určitě bude James, protože nevíš, jestli tam bude, vůbec přijít nemusí, taky se nevymluvíš, že jsi třeba ospalá a chceš si jít lehnout nebo co já vím, co všechno tě napadne, ale ty tam prostě budeš. Rozumíme si?" zakončila, významně se mi podívala do očí a se slovy, že se za půl hodiny mě očekává u Freda, odešla.
Merline, tak z toho se nevyvleču.

A přesně jak Vanessa říkala, o půl hodiny později už jsem seděla ve Fredově a Potterově ložnici spolu s Rose a Vanessou. Nějak se sem zvládli dostat i Albus se Scorpem a jejich spolužačka Xenn. No a samozřejmě nesměli chybět Fred s Potterem.
Chvíli jsme různě seděli na postelích a povídali si, když nás Fred svolal do kroužku na zem.
Když jsme se po chvíli všichni usadili, bylo nám sděleno, že budeme hrát flašku. Potěš koště, proč jsem sem vlastně chodila? Ah, aby mě Ness ve spánku neudusila, už si vzpomínám.
„Tak kdo začne?" zeptala se Rose všech přítomných a dívala se na flašku ležící uprostřed kruhu.
„Já můžu," přihlásila se Xenn a zatočila flaškou, která se, k mému neštěstí, zastavila na mně.
„Pravda," vybrala jsem si a výraz naší nové zmijozelské kamarádky mě lehce znervóznil.
Začínala jsem se lehce bát toho, co na mě vytáhne.
„Říká se, že jsi před pár dny byla s Jamesem v jedný opuštěné chodbě a moje otázka teda zní, co jste tam spolu dělali?" zeptala se mě s vítězným úsměvem na tváři a hladovým pohledem v očích. Když uberu fakt, že je neskutečně přátelská a vtipná, tak teď byla trochu děsivá. Alespoň mně to tak přišlo.
A vůbec! Jak je možné, že se tu roznáší o mně a Potterovi řeči a já jsem o tom ani nevěděla? Jak se tohle mohlo stát? Jenom čtyři lidi celkem věděli, že jsme tam s Potterem byli - samozřejmě já a Potter, Rose, která nás našla a Vanessa, které to Rose řekla.
A holky nemohly ani v nejmenším vědět, co se vlastně stalo. Po tom, co jsem se vrátila z trestu od McGonagallky, jsem se logicky vymluvila na další hádku. Samozřejmě, že mi to nevěřily, ale k pravdě jsme se nakonec nedostaly a následně se na to zapomnělo. A teď můžu jen hádat, že se v jejich hlavách zrodila nějaká bláznivá teorie, kterou jim nevymluvím. I když samotná pravda je dost bláznivá. Jen si představte, jak by to v Bradavicích vypadalo, kdyby se někdo dozvěděl, že mě Potter políbil. Část by si myslela, že je to výmysl, další že jsem ho za to třeba zaklela, možná se najde i skupinka Potterových obdivovatelek, které by si myslely, že jsem mu podstrčila nějaký lektvar, protože jsem po jeho polibku strašně toužila, což je očividně úplná hloupost. Brr, už jenom z té myšlenky se mi dělá zle.
Nad všemito myšlenkami jsem rychle zatřepala hlavou a vrátila se do reality. Potřebuju si rychle vymyslet nějakou věrohodnou odpověď.
Odkašlala jsem si a pomalu promluvila. „Hádali jsme se. Jako obvykle, však to všichni známe," pokrčila jsem rameny.
„A proč ti to nikdo nevěří?" přimhouřila podezíravě oči Xenn.
„Hele, je čistě na vás, jestli mi tohle věříte nebo ne. A já si nechci radši ani představovat, co se vám v hlavách rodí za nápady, když vám tohle nepřijde důvěryhodný," odpověděla jsem a rozhodla se raději pokračovat ve hře, než se tu něco zvrtne.
Vím, že lhát, a především svým nejbližším přátelům, je špatné, ale občas přece malá lež neuškodí. Nemám pravdu?