Tajemství minulosti

8'

Uběhl měsíc a je 22.prosince. Trest s Potterem už skončil, ale protože je neskutečný idiot a musel mi ostříhat vlasy přímo ve Velké síni, kde byla zrovna i většina profesorů, McGonagallová nám dala další dvou týdenní trest, který začíná po vánočních prázdninách. Jenom z tohoto popisu bych já trest mít neměla, ale ujely mi nervy a začala jsem po něm ječet a kdyby nezasáhla McGonagallová, určitě bych nezůstala jen u nadávek.
Ohledně těch ostříhaných vlasů... ano, mohla jsem si je zase nechat ihned dorůst, ale proč s tím chvilku nepočkat?
Dnes je také den, kdy většina studentů odjíždí domů na prázdniny. Letos se k nim přidávám. Abych pravdu řekla, byla jsem sakra nervózní. Nevím, co všechno Rose svým rodičům o mně řekla, nevím, jak se mám chovat, co si dát na sebe. Vlastně by se dalo říct, že nevím nic. Člověk by předpokládal, že rodiče mojí nejlepší kamarádky budu znát. Rose mě jim chtěla představit už na konci prvního ročníku, ale já jsem se vytratila dřív, než pro ně stačila dojít. Bála jsem se, co by řekli na to, že se jejich dcera přátelí s někým ze sirotčince. Teď vím, že je to hloupost a je jim nejspíš úplně jedno, odkud jsem, ale stejně jsem se nikdy nedostala k jejich poznání.

Pomalu jsem si dobalovala poslední věci, zatímco Rose a Vanessa byly venku a užívaly si sníh. Za pár hodin odjíždí vlak do Londýna a ty dvě si chtějí poslední den tohoto roku v Bradavicích užít. Za normálních okolností bych tam byla s nimi, ale tohle nejsou normální okolnosti. Musím se psychicky připravit na to, že letošní Vánoce nestrávím v Bradavicích, ale u Weasleyových.
„Pospěš si, Lio. Nechceš snad, aby nám vlak ujel!" popoháněla mě Vanessa, kterou Rose zaúkolovala tím, aby dohlédla na to, že se dostavím na nádraží a potom opravdu i nastoupím do vlaku. Ona sama někam zmizela.
„Už jdu," řekla jsem a následovala Vanessu ven.

„Nevíš, kde je Rose? Měla by tu už být, vlak za 10 minut odjíždí," řekla jsem u vlaku směrem k Ness.
Když se mi nedostalo odpovědi, podívala jsem se vedle sebe a nikdo tam nebyl. Vanessa stála asi tři metry ode mě a povídala si s Fredem. Nikde poblíž nevidím Pottera. Co se stalo, že není po boku svého bratrance a nejlepšího kámoše v jednom? Taky ho nikde nevidím s nějakou chudinkou. Napadlo mě, že třeba nejede na Vánoce domů, ale to je hloupost. Na Vánoce odjíždí každý rok a navíc jsem zahlédla Lily s Albusem, jak nastupují do vlaku, takže když odjíždějí oni, on určitě taky.
Když už jsme při tom nastupování, taky bychom si s Vanessou mohly nastoupit. Jenom mám starost o Rose. Odešla a řekla nám jenom to, že má ještě něco na práci. „Ness, dohlídni na Liu, aby se určitě dostala do vlaku, já si jdu před odjezdem ještě něco zařídit." To jediné nám řekla, ani o slovo víc či míň.
Vlak zahoukal na znamení, že za chvíli odjíždí. Rychle jsem společně s Vanessou nastoupila do vlaku a posadila se do nejbližšího volného kupé.

Jeli jsme už asi čtyřicet minut a Rose se pořád neobjevila. Buď se jenom někde toulá, nebo vlak zmeškala. Ale Rose je přesná, nikdy nechodí pozdě, takže se nejspíš toulá po vlaku. Vanessa před chvílí taky někam zmizela, takže jsem v kupé zůstala sama. Pomalu mě to tu přestávalo bavit.
Zvedla jsem se a vyšla na úzkou chodbičku, která vede přes celý vlak a bez rozhlédnutí jsem se vykročila. 
Poznámka pro příště - rozhlížej se, Talio, jinak opět někoho srazíš a spadneš!
Zvedla jsem pohled ze země a podívala se na toho nešťastníka, kterého jsem srazila k zemi. Rose.
Obě dvě jsme si třely čela, která byla z našeho prudkého nárazu trochu červená a nateklá, ale nic strašného. Než dorazíme do Londýna, budeme zase vypadat k světu.
Postavila jsem se na nohy, neměla jsem v plánu sedět na zemi po zbytek cesty.
„Oh, Lio, moc se omlouvám! Nedávala jsem pozor na cestu, neviděla jsem tě," začala se omlouvat Rose a byla by s tím pokračovala, kdybych ji mávnutím ruky neumlčela.
„V pohodě. Je to i moje vina. Měla jsem se nejdřív podívat, jestli proti mně neběží tornádo," zasmála jsem se a společně jsme se vrátily do kupé.

Zrovna jsem se s Rose a Vanessou, která se v průběhu cesty vrátila, smála jedné historce, co nám Ness vyprávěla, když zrovna vlak začal přibržďovat. Vyhlédla jsem z okna a v matném světle lamp jsem poznala nástupiště 9¾. Sevřelo se mi hrdlo. Je to tu.
Chvíli jsme počkaly, než se chodba vlaku trochu vyprázdní a následně jsme vyšly ven z vlaku i my. Letos jelo na Vánoční prázdniny domů opravdu dost studentů.
Rozhlédla jsem se po nádraží, jestli někde nezahlédnu rodiče Rose, ale hned mi došlo, že vlastně ani nevím jak vypadají, takže nevím, koho hledám.
Po chvíli mě moje rudovlasá kamarádka zatahala za rukáv mého béžového svetru a ukázala směrem ke dvěma lidem. Pochopila jsem, že to nejspíš budou její rodiče.
„Hele, vidím naše, tak už půjdu. Mějte se skvěle, uvidíme se po Vánocích, miluju vás!" ozvala se Vanessa a stiskla nás v pevném obětí, které jsme jí opětovaly.
„My už taky půjdeme, támhle jsem zahlídla mamku," řekla rychle Rose a jen co jsme se všechny rozloučily, začala mě tahat směrem, kam před chvílí ukázala.
„Mami, tati!" zavolala Rose, aby na sebe své rodiče upozornila.
Jen co jsme přišly blíž, Rose už se stála v pevném objetí s nimi oběma.
Když se pustili, Rose mě přitáhla za svetr blíž k ní a promluvila. „Tohle je Talia, jak jsem vám o ní říkala," usmála se zářivě.
„Dobrý den," řekla jsem nervózně.
Čekala jsem nějaké potřesení rukou nebo tak něco, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že mě paní Weasleyová hned uvězní v objetí.
Když se ode mě odtáhla, viděla jsem na její tváři jemný úsměv.
„Rádi tě konečně poznáváme, Talio," promluvil pan Weasley a taky se usmál.
„Já vás taky," řekla jsem už o něco uvolněněji.
O chvíli přiběhl i Hugo, bratr Rose, který pana a paní Weasleyovy zaměstnal jeho neustálým vyprávěním všeho možného, co se mu za těch pár měsíců přihodilo.
Společně s Weasleyovými jsem prošla přepážkou a následovala je k autu, do kterého jsme následně všichni nastoupili a jeli jsme k nim domů.