The life journey

#1 Memories (prolog)

  Tlustá, hubená, blbá, chytrá, naivní, tak akorát, hezká...Pro každého jsem jiná, ale stále jsem to já. Zoe Ortiz. Je mi 15. Znáte ty situace, když se sami sebe ptáte: ,,Proč se kluci sakra starají jen o to, jak holka vypadá?" Odpovědí je asi to, že my-holky-se taky díváme na to, jak vypadají kluci. Já jsem si vždycky myslela, že mi záleží na tom, jak kluk vypadá, ale pak se do mého „LOVE LIFE" přimotal můj nejlepší kamarád; Ed Frost. Měl dlouhé vlasy, úzké rty, modré oči a byl stejně vysoký jako já. Nikdy se mi moc nelíbil. Nebo jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, že by se mi mohl líbit.Chyběly tři dny do konce školního roku. To znamenalo, že se neučíme a to, že se neučíme znamená, že jsem mohla být déle venku. Toho jsme já a moje tehdy nejlepší kamarádka Rebecca musely využít. Ale bylo nám to k ničemu, jelikož jsme se docela nudily. Ostatně ono se moc věcí na vesnici nedá dělat. Šly jsme se s ní ukázat, ale když jsme však přišli k jejímu baráku, tak jsme tam viděly sedět Eda a jeho nejlepšího kamaráda Joshe. A jelikož i oni se nudili, tak šli s námi. Nálada se trochu zvedla, ale moje hlava nepobírala Edovo vtipy. Jediné, co moje hlava analyzovala, byl John. Tohle jméno pro tenhle příběh není až tak důležité. Ale je důležité, že to byl můj "kluk". Pokud se tomu dalo tak říkat. Ten hrál někde fotbal. Jako vždy. Je taky dobré zmínit, že v tuto dobu jsem Eda brala jako svého bráchu. Já mu pomáhala dohazovat holky a on se mě zastal před každým klukem, který mi ublížil. Dalo by se mu říkat "moje plačící ramínko". Šli jsme se projít. Já, Rebecca, Josh a Ed. Super čtyřka. Pak jsme potkali Johna, a tak jsem šla k němu a dala mu pusu. Chvíli jsem si s ním povídala. Potom jsem se s ním rozloučila a šli jsme zase jen my čtyři, ale něco tam tentokrát bylo jinak. Už vím...Byla to Edova nálada. Před tím, než jsme potkali Johna, by se dalo Edovy říkat pan Vtip, ale pak byl zamlklý a skoro na mě nemluvil. Tak jsem se ho slušně zeptala, co se děje, ale on jen odsekl se slovem „nic". Byla jsem naštvaná, protože se takhle ke mně nikdy nechoval. Tak jsem otázku zopakovala, ale o něco rázněji. To už i on zvedl o trochu hlas a konečně jsem z něj dostala souvětí. Ovšem nevím, jestli jsem chtěla slyšet zrovna tohle: „Ty se mě ptáš, co mi je? Ty ses mi stěžovala, že si tě John pořádně nevšímá a ty pak běžíš k němu a děláš jakoby nic?!" Když jsem viděla, že je skutečně naštvaný podle vrásek, které se mu udělaly na čele nebo také podle žíly, která mu naskočila na krku, tak jsem se ztratila v pointě, proč je vlastně naštvaný. Tohle je důvod být naštvaný? Nechápavě jsem se na něj dívala. A když viděl, že se nechystám nějak odpovídat, tak dodal: „Chceš vědět o co tady jde? Miluju tě a on si tě neváží." Teď jsem byla vytočená já. Ani nevím proč, ale byla jsem. Nevěděla jsem, jak reagovat a tak jediné, na co jsem se zmohla, byl útěk bezeslov. Rebecca se mě snažila dohnat. A ona taky nechápala, proč jsem naštvaná. Když jsme došli s Rebeccou na naše oblíbené místo, tak jsem si prudce sedla na zem, hlavu jsem si sevřela do kolen. Nebrečela jsem. Na nic jsem nemyslela. Prostě jsem byla jen naštvaná. Ale potom se mě Rebecca zeptala, co se děje. A pak najednou jedna slza po mé tváři stékala. A hned za ní další. Najednou jsem viděla jen mlhu, protože moje oči byly plné slz. A když jsem začala mluvit nebo spíše koktat, tak slzy šly samy. „Víš, Reb, chodim s Johnem a najednou můj nejlepší kamarád vybalí něco tak nesmyslnýho... A já teď nevim, co mám dělat. Mám je oba stejně ráda. Ale když se rozejdu s Johnem, nebude mě mít rád on. A když se s Johnem nerozejdu, bude mě nesnášet Ed. To radši nebudu s nikým." Odvážně jsme si utřela slzy, zvedla jsem se a šla za Johnem.

 __________________________________ 

 O 3 dny později-vysvědčení 

 Mrzelo mě, že jsem se s ním musela rozejít, ale jinak to nešlo. Když jsem ráno vstala, tak jsem se oblékla nějak seriózně. Vyšla jsem z baráku a modlila se, že nevidím to, co jsem fakt viděla. Byl to John s jinou holkou. Rychle se z toho vzpamatoval. V tu chvíli jsem se rozhodla k něčemu, co ovlivnilo můj život až do mých 16 let.