The life journey

#7 His smile

Šla jsem z toho debilního hřiště. Zklamaná, naštvaná a zhroucená. Šlapala jsem do kostiček, ze kterých se skládal chodník. Slyšela jsem za barákem smích. Hodně povědomý smích. Rozhodla jsem se to prozkoumat, ať nedělám předčasné závěry. Pomalu jsem se plížila podél baráku. Postupně chodí lidi. Pořád jsem koukala. Vyšla jedna osoba, tou byl Josh. A za ním hned Ed. Takže jsem čekala 40 minut na někoho, komu není trapně, když z někoho dělá idiota? Super. Teď jsem byla ještě víc naštvaná, než-li smutná. Došla jsem domů, kde krom mého psíka nikdo nebyl. Byl jen prázdný byt. Bochla jsem s dveřmi a hodila jsem s klíčemi na náš tác. Svalila jsem se podél dveří na zem a začala jsem brečet jako malé děvče. Nebo spíše člověk, kterému bylo aspoň tak 40 let a jeho život končí. Jak jsem tak brečela, přiběhl ke mně můj psík a začal mi olizovat ubrečený obličej. Začal kolem mě skákat a štěkat. Jediné, co mě dokáže skutečně potěšit...Když si o mě Max dělá starost. Usmála jsem se na něj, ale slzy pořád stékaly. Lehl si mi na stehna a já ho pevně obejala. Vzala jsem si jeho packu a tou jsem si utřela slzy. Vzala jsem si kapesník a se smrkáním jsem došla do mého pokoe, který byl do zelena. Sedla jsem si a koukala rovně, s rukama pod bradou. Koukla jsem se na telefon, kolik je. Ááá. Tady nám někdo napsal. Byla jsem celkem dost zvědavá, co mě v té zprávě od Eda čeká.

Ed: Promiň. Nemůžu přijít. Dědu odvezli do nemocnice.

Normálně bych ho začala litovat a psát, že to naproso chápu. Ale tentokrát jsem to neudělala. JEdna věc je, když dědu odvezou do nemocnice a druhá věc je jít ven s někým jiným, když měl být semnou. Nechtěla jsem mu už psát, protože mi to přišla jako ta nejhorší výmluva, jak odkopnout holku. Nechtělo se mi sedět doma, a tak jsem vzala vodítko a Maxe a společně jsme se šli vyvenčit. Rozodla jsem se jít uličkou rodinných domků až přes nádraží. Když chcete jít uličkou těch domků, musíte projít i kolem Joshova domku. To mi, ale v tu chvíli nedošlo. Začala jsem zpívat písničku, která mi hrála ve sluchátkách. Nebylo mi to ani trochu trapný, jelikož tudy většinou nikdo nechodí. Když jsem zatáčela do těch uliček, tak mě málem někdo srazil. Byl to Josh. A hned vedle něj byl Ed. ,,Ahoj Zou." podravili Ed s Joshem sborově. ,,Ahoj Joshi." pozdravila jsem s úsměvem. Josh se zasmál. Když jsem viděla Eda, jak měl ještě tu odvahu pozdravit, když měl být právě teď semnou venku...Tak jsem dostala vztek. Rozhodla jsem přidat dokroku. Byla jsem na něj naštvaná. Chápu to dobře, že se mi snaží vyhýbat? Postupněji jsem chodila rychleji a rychleji, že můj pes nestíhal ani čůrat. V uších jsem měla růžové sluchátká. Hodně lidí nechápe, proč nosím furt růžovou, když jí nesnáším. Mám skoro všechno v růžové. Ale kdo mě zná, tak ví, že není barva, kterou bych nesnášela. Není nic o čem bch mohla říct, že to nesnáším. Jak mi písničky proudili do hlavy, tak jsem si ani nevšimla, že místo procházky se z toho stal běh. Neuvřitelné běžela jsem po kamenné cestě, která na nohy byla celkem nepříjemná, ale vztek jsem neřešila, jestli mi vadí šutry pod nohami. Cítila jsem, že mi šutry pod nohy hází někdo už 15 let. Do hlavy se mi začaly vnořovat vzpomínky a do očí slzy. Ale když jsem běžela bylo mi to ukradený. Běžela jsem kolem fotbalového hřiště, kde hrál fotbal. Usoudila jsem tak podle toho, že tam pískaly píšťalky a řvali chlapi. Navzdory tomu, že v mé právé ruce jsem držela mého malého, vášnivého fotbalistu (psa), jsem se šla kouknout. Nevnímala jsem, ko hraje a nic. Vnímala jsem jen pády fotbalistů a góly, které padaly. Připomínalo mi to život. Ale pak jsem si všimla, že tam hraje Johnovo otec. Moje napouchlé oči od pláčce se otevřeli trochu více, aby se přesvědčili o tom, že je to opravdu on. Když jsem pozvedla hlavu, tak někdo mě pozdravil, tak hlasitě, že jsem málem přepadla přes tyč o kterou jsem byla opřená. ,,Čau Zou!" Jasně, náš optimista John. Ten kluk snad nemá nikdy blbou náladu. Říkala jsem si. Jen jsem se pousmála. Mohlo mi být jasné, že John tu nebude chybět. Řekla bych, že John má stejnou nemoc jako můj pes. ,,Kde je míč, tam oba musí být." Nevím, proč, ale v tu chvíli jsem neměla náladu ani na Johna. Což mě mrzí, protože jeho úsměv je to, co potěší každou holku, řekla bych. Mě teda 100%.