The life journey

#9 School days

Mamka vyšla z mého pokoje a bouchnutí dveřmi ji umožnilo efektivněji odejít.Obě jsme na sebe byli naštvané. Lehla jsem si a brečela jsem jako malá holka. Brečela jsem, tak dlouho až jsem nakonec usnula kolem půl 9. Nevykoupaná, hladová, nepřipravená do školy.

-Druhý den

Hned, co jsem otevřela oči, tak jsem hmatala po telefonu, protože mi bylo divné, že jsem se probudila sama a nemusel mi k tomu pomáhat ten příšerný zvuk budíku. No jasně, co jsem mohla čekat? Bylo 8:20 a já musela stihnout druhou přestávku, protože po třetí hodině by nemělo žádný smysl do té bílé budovy chodit. Byl čtvrtek. A dneska máme 3x za sebou učitelku, se kterou píšeme nesmyslně dlouhé poznámky. A nehodlám pak slyšet větu: ,,To není můj problém, že si chyběla. To je tvoje povinnost se postarat o to, aby si ty zápisky měla." Nesnášim tuhle větu. Takže jsem rychle vstala. Mamka byla už v práci. Lerry (mamky přítel) seděl v kuchyni. Běžela jsem k lednici a nalila jsem do sebe trochu mého oblíbeného, brusinového džusu. Lerry mě uvítal větou: ,,Ahoj. Co se děje? Kam tak prcháš?" ,,Zaspala jsem. Mohli jste mě vzbudit." ,,Kašli na školu." řekl se smíchem. Nikdo nechápe, jak je škole pro mě důležitá. Nejen pro mě, ale i pro mou budoucnost. Nedělám to, abych udělala mamce radost. Dělám to kvůli tomu, abych jednou mohla hrdě říct ,,Jo, udělala jsem tuhle školu. Bylo to těžký, ale přeci jen." Už jsem snim dál neřešila důležtost školy, jelikož na to jsem neměla čas a pravdu říct, ani náladu. Zuby jsem si čistila, tak rychle, že se divim, že mi zůstaly. Oblečení jsem vytáhla ze skříně jako slepá. Vlasy jsem si nečesala a dala je do drdolu. Vlastně moje vlasy jsou většinu času v drdolu\culíku. Běžela jsem do školy a do batohu jsem si narvala každou učebnici\sešit, která mi přišla pod ruku, jelikož mi zbývalo nějakých 6 minut do druhé přestávky a rozeznávání, co mám a ne, by mě jen zdržovalo. Měla jsem štěstí, že u dveří stála uklizečka, takže zvonek jsem nemusela použít. Nerada ho používám. Druhým štěstím bylo, že to byla ta paní uklizečka, která má výraz zabijáka, ale je strašně milá. Mimochodem je to babička jednoho klučiny z 6. třídy, který mě má rád. ,,Ahoj Zoelko. Ty jsi zaspala?" Zeptala se mě udiveně. ,,Dobrý den. Jo,jo zaspala." ,,Tak utíkej. Dveře od šaten zamknu." Díky bohu, že je tak milá. U skříněk jsem se potkala s jedinou a zároveň nejlepší kamarádkou Chloe. Ta na sobě měla černý crop top a černý jeansky, které jí zlepšovaly její dokonalou postavu. (ne, nejsem lesba, ale postavu má skutečně perfektní) Musím uznat, že jí závidim snad úplně všechno. Postavu, vzhled celkově, to jak po ní koukají kluci. Prostě všechno. ,,Kde jsi Zou?" Zaspala jsem. Ale kam jdeš ty?" ,,Jdu k doktorovi." ,,To mi ani neříkej. To jdu radši domu, než abych tu byla sama. Navíc dneska jsme spojený svámi." řekla jsem zklamaně. Opravdu mě zabíjela představa sedět v té místnosti sama a zárověň se všema. S Kate se nebavim. S Ryenem se nebavim. Na Eda nechci ani pomyslet a jediný vedle koho bych mohla teoreticky sedět je John, ke kterému se opravdu vetřít nechci. Celé 3 hodiny před výchovou ke zdraví jsem přemýšlela nad tím, kde a s kým budu sedět. Bezmyslně jsem psala zápisky, o kterých jsem neměla ani šajna, co znamenají. Jen vím, že učitelka říkala něco žebra, kosti, lebka. Když jsem na hodinách viděla, že za 3 minuty má zvonit, tak jsem začala ve své dlani pevně svírat pero, nohy mě brněly a začínala jsem dýchat o něco rychleji. Asi neznáte pocit, že se bojíte, že zvonek...ten odporný zvuk zvonku ukončí hodinu. Já to znala pokaždé, když jsem věděla, že se budu muset podívat na Eda. Nevim, co mě ničilo víc. To, že nemám nikoho nebo to, že nemám u sebe právě jeho. ,,Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr" ,,Nezvoň prosím, nezvoň prosím" se ozývalo z mé hlavy. Všichni se rychle zvedli a začali uklízet věci do svých batohů a já jediná seděla jako přibitá k židli s tuškou v ruce. ,,Zoe můžete odcházet. Hodina skončila." probudila mě z mého myšlení učitelka. Jen jsem se usmála a začala jsem si balit. Pomalu jsem vstala. Šla jsem do třídy, kde by bylo nejlepší si sednout na zem...na to hnusně zbarvené lino. Stála jsem asi minutu a prohlížela si, kde je volno. Moje oči oběhli celou třídu, když byli u Eda, tak jsem se neovládla a koukla se mu přímo do očí. Každou holku dokáže složit pohled do očí kluka, který ji ublížil a kterého má tolik ráda. V tu chvíli jsem rychle zavřela oči a v duchu si řekla ,,Zou znáš pravidla. Vyhýbat se očním kontaktům." Furt mě ničí vzpomínky, když jsme spolu byli. Jak jsme spolu vždy seděli, koukali se zpříma do očí. Vždy jsem to nevydržela a oči zavřela a než jsem je stihla otevřít, tak mi věnoval polibek. Chybí mi jeho modro-zelené oči. Chybí mi on. Nakonec jsem si šla sednout do lavice, která byla v růžku třídy, úplně odřízlá od ÚČKA, ze kterého se skládali ostatní lavice. V uchu jsem si nechala jedno sluchátko, abych se aspoň na jedno ucho cítila sama. Za celou hodinu jsem neřekla ani ň. Snažila jsem se předstírat svou přítomnost. Z levice ve které jsem seděla, jsem měla skvělý výhled na Edovo záda a přímý pohled na Johna. Když jsem se koukla na Johna, tak protočil očima a vyplázl na mě jazyk. Já jsem se jen usmála a on mi úsměv opětoval. Pak už jsem se koukala jen do lavice. Naštěstí jsem se neučili. John měl od učitelky za úkol zkoušet. Dal si židli vedle ní a řekl: ,,Paní čitelko, já jsem vaš pravá ruka." V duchu jsem si řekla větu: ,,No Johne,modli se, aby její pravá ruka nemusela dodržovat určitý nadstandart." (Jestli chápete) Vyzkoušel většinu holek ze třídy. A pak se zeptal koho dál. ,,Vyzkoušej Ortiz." ,,Ne tu ne. Šprty nezkoušim." Nesnášim, když mi tak někdo říká. Říká mi tak i mamka, ale u ní vím, že to myslí na 100% ze srandy. Ale poté se na mě usmál. Najednou se na mě Kate s Ady otočí a začnou se tvářit jako kyseliny a poté se začnou smát. Je to fakt odporný pocit. Když se smáli, tak se k nim naklonil Ed, který také dostal určitě velice "důležité" poselství o mně. Když zazvonilo, tak jsem asi po 100 letech slyšela zvuk messengeru. Koukla jsem se, kdo mi píše a byla tam zpráva od Kate, se kterou jsem nebyla přesvědčená, že ji chci skutečně vidět. Ale i přesto se dočkala otevření. ,,Prý si tlustá dě*ka, říkal Ed, jo?" Žaludek se mi sevřel, tak, že už jsem to nevydržela a rozutíkala se na holčičí záchody. Nevím z čeho mi bylo zle. Jestli z té zprávy nebo z toho, že jsem od včerejších 5 hodin nic neměla. Jelikož to byla poslední hodina, tak jsem měla po "seznamováním se záchodem" tu možnost s pláčem utíkat domů. Myslela jsem, že mamka nebude doma, tak jsem se ani nesnažila nebrečet. Třískla jsem s dveřmi a sjela po nich dolů k zemi a brečela jsem. Ale v tu chvíli ke mně přiběhne mamka ,,Co se děje? Nebreč." Pomohla mi vstát z té země a pevně mě sevřela ve svém objetí i přesto, že jsem se k ní chovala jako fracek. ,,Pojď do kuchyně a řekneš mi, co se stalo." Šla jsem a sedla si a dřevěnou židli. ,,On o mně řekl..." Kdykoliv jsem si na to vzpomněla, tak šli slzy zpět. ,,On o mně řekl, že jsem tlustá dě*ka." Vymáčkla jsem ze sebe. Ona se zvedla ze židle naproti mě a obejmula mě. ,,On je zase, tak namyšlenej, že kdyby mu měl nos vyrůst ještě víc, tak mu tam naprší." Tuhle větu jsem vůbec nepochopila, ale bylo mi to jedno. Byla jsem ráda v náručí své nejlepší kamarádky. ,,Promiň, co jsem ti včera řekla." ,,Ne, já se omlouvám. Chovám se jako fracek." Navzájem jsme si věnovaly omluvu, která byla potřeba. ,,Na odpoledku nepujdeš,ne?" Byl čtvrtek a každý čtvrtek máme dvě hodiny tělocviku. S kapesníkem pod nosem jsem jí odpovděla: ,,Musím. Nechci mít zbytečně zmeškaný hodiny." Mamka mi uvařila moje nejoblíbenější jídlo a tím je kuře na kari s rýží. Fakt je to nejlepší jídlo na světě. Teda pokud to dělá moje mamka. Ve 13:05 jsem vyrazila zase mezi lidi. Všichni stáli u školy. Naštěstí tam byla i Chloe. Když jsme stáli na nástupu, tak jsme zjistili, že Kate a Ady opět necvičí. Naše učitelka na tělocvik, kterou jsem opravdu nemusela nám dala volnou hodinu, kterou jsme se rozhodli s Chloe a s pár dalšíma holkama z 6. třídy využít k tomu, aby jsme zdokonalili svoje salta přes švédskou bednu. Kdykoliv jsem skákalka já, tak se automaticky začala Kate i Ady smát. Asi po 10 skocích, které mi vyšli jsem se rozhodla přestat skákat, protože mě fakt nebavilo poslouchat jejich smích. Když jsem seděla u na lavici, tak za mnou přišla Emily, která tam seděla s nimi. ,,Čau Zou. Kate se ti tam teď směje, že jsi tlustá a snažíš se přeskočit tu bednu, že se nedá přehlídnout ta tvoje celulitida." ,,Super, tak ať si nejdřív oloupe ty svoje pomeranče a pak ať kouká na ty moje." (pomeranč-jinak celulitida)