The life journey

#8 Alone against all

Už jsou to 2 týdny, co jsem si s nikým nenapsala ani čárku. Pro nikoho jsem nebyla důležitá natolik, aby mi napsal blbé ,,žiješ vůbec?" Vůbec nikomu jsem nastála ani za blbý ahoj. Seděla jsem ve svém zeleno-fialovém pokojíku a civěla blbě na mapu Evropy, kterou tam mám. Měla jsem zaškrtlé 3 místa, kde jsem byla a tolik míst, kam bych chtěla. Chci toho tolik. A tolika se toho bojím. Vzala jsem si do ruky šedý polštářek po mé babičce. Po ženě, kterou jsem znala jen 4 roky. A při tom mi každý říká, že jsem po ní. Nevím, jestli je to hezké nebo nepřípustné, že po někom jsem. Nechápu, proč vzhled musím mít zrovna po svém "papínkovi". Najednou se ve mě začali prát myšlenky. Už v tom nebyl jen Ed. Byly do toho zamotané všechny mé bolístky. Začala jsem brečet do toho příjemného materiálu, ze kterého byl ten polštářek. Víte, co se za ty dva týdny stalo? Stačila jsem poztrácet většinu svých kamarádů a mamka si našla přítele. Přítele, kterého jsem nemusela. Vím, je to sobecké, ale byla jsem zvyklá, že v té naší díře jsme jen já a mamka,moje nejlepší kamarádka. Ale teď, když tu bude chlap, tak všechno bude jinak. Musel se k nám přestěhovat. Tudíž přišel o práci. Takže byl doma a mamka v práci. Snažím se všem místnostem našeho bytu (krom mého pokoje) vyhýbat. Ale na záchod jsem přeci chodit musela. Otřela jsem si oči, aby se mě máminy přítel na nic neptal. Nepotřebuju slyšet, co mám dělat. Opatrně a potichu jsem se potácela po plovoucí podlaze vstupní haly. Chystala jsem si sednout na záchodovou mísu, ale místo, abych si sedla na, tak z toho bylo do. V tu chvíli jsem asi nesnášela všechny chlapy na světě, když jsem spadla do toho pitomého záchodu. Copak žádný chlap na světě neumí dát dolů prkýnko? Byla jsem naštvaná, ale když jsem si myla ruce, tak jsem se tomu začala smát. Mamka měla dnes naštěstí ranní, takže se vrátí kolem půl 3. Bylo asi 11:23 a já nevěděla, co dělat. V tuhle dobu, když vedle v místnosti neseděl žádný chlap, jsem uklízela. Vrátila jsem se zpět do mého útočiště a lehla jsem si na záda. Byla neděle a tak mě napadlo, že bych se mohla podívat na slovíčka z angličtiny. Nakonec jsem u toho usla.

,,Hafhafhaf..." vzbudilo mě Maxovo štěkání. Slyšela jsem, jak se někdo snaží klíčem dostat dovnitř, ale nehodlala jsem vstávat, byla jsem ještě v polospánku. ,,Ajuj." jasně, kdo jinej by to mohl být než moje mamka. Nic proti ní, ale tenhle pozdrav je docela...docela divný. Pak mi problesklo hlavou, že mamka je doma. Jako na tom by nebylo nic divného, kdybych však neusla před půl 12 a mamka chodí domů z práce v půl 3. To jsem spala tak dlouho? Pomalu a opatrně jsem si sedla. ,,Ty si zase nic neudělala." Super uvítání. Jen jsem zakroutila očima. Už mě to nebaví. On si bude válet šunky a já mám uklízet navzdory tomu, že jediný, kde jsem, je můj pokoj? A z mého pokoje si můžu udělat klidně skládku. Furt jsem se válela a neřešila nic. Pak najednou mamka vzala vysavač a začala všude uklízet. Kmitala jako divá. Kdo mohl tušit, že to odskáču zrovna já? Když byla u futra mého pokoje s vysavačem zakroutila na mě hlavou a vraždila mě pohledem. Já jsem si troufla jí věnovat jeden ironický úsměv, který měl popisovat něco ve smyslu "už se tě bojim". Vím, bylo to ode mě hnusné a sobecké, ale za 1.jsem puberťačka a za 2.nejsem služka. Potom přišla do pokoje a sedla si vedle mě. Možná to nebylo vhodný, ale nechala jsem se unést a zeptala se jí: ,,Co je? Něco se děje? Přijdeš mi nějaká naštvaná." To byla řečnická otázka. Cítila jsem, jak mamka "vařila". Měla takový vztek, že jsem v tu chvíli si nad jejím ohněm chtěla udělat špekáčky, které nejím. Čekala jsem, kdy vybuchne. A přišlo to: ,,Ty se mě ještě ptáš, co mi je? Myslíš to vážně? Doma nehneš s ničím. Jsi líná. Já chodíme do práce. Makám. Už mě to nebaví. Na všechno se v týhle domácnosti vyse*u." Krásné a dlouhé souvětí složila moje maminka. Když třískla s dveřmi od mého pokoje, tak jsem se usmála. Ale štvalo mě, že se hádám s osobou, kterou miluju nejvíc na světě. Doma zůstat nemůžu. Zoe: „Nepujdeme ven?" Kate: „Nejdu." Hm. Fakt je to fajn. Nemám komu jinýmu napsat. Chloe je na brigádě. A s nikým jiným se nebavím. Vzala jsem knížku, která mi ležela na parapetu okna. Vložila jsem ji do mého vaku a šla jsem ven. Ale než jsem stihla zavřít, tak se ozvalo: „A Maxe si jako nevezmeš?" Bez jakékoliv odpovědi jsem zavřela vstupní dveře. Běžela jsem a vak mě bouchal do zad. Běžela jsem až ke kolejím na které jsem si následně sedla a začala si tam číst knížku -Odhalená tajemství Afolfa Hitlera- Historie je pro mě něco nad čím strašně přemýšlím. A proto dějepis patří mezi nejlepší věci na světě. Asi po hodině jsem přišla domů. Nevím kolik bylo, ale kolem pátý určitě. „Jsem doma." Rozprostřel se můj hlas po celém bytě. Jediný, kdo přiběhl a pozdravil byl Max. Začal štěkat a poskakovat. Čekala jsem ve vstupní hale na nějaké ahoj. Ale čekala jsem zbytečně. Šla jsem tedy do pokoje. Než jsem si stihla sednout na gauč, tak se blesku rychle otevřeli dveře od mé "skládky". „Děláš si ze mě už srandu?! Doma nic neuděláš, psa si nevzmeš a pak zamnou ani nepřijdeš? Jestli se ti tady nelíbí, tak si můžeš sbalit kufry a táhnout k fotrovi." V tu chvíli se mi slzy hrnuly do očí s velkou chutí. „Tady je nějakej chlap a ty mě budeš posílat k nějakýmu chlapovi, kterej se na mě vys*al a kterýho ani trochu neznám?" Křičela jsem na ní s velkým knedlíkem v krku. Cítila jsem se tak malá. Sice měřím 156cm, ale tohle bylo jiné. Je mi 15. Jsen v pubertě. Začínala jsem se chovat jako holka. Uklízet, vařit prostě jsem se snažila. Vím, že v tomhle období (puberty) to semnou nemá vůbec lehké. Ale kam mám jít v 15? Ke svému papínkovi? Nesnáším, když na mě vytahuje jeho. Cikána, který se neuměl nikdy zachovat jako správný chlap. (Btw. Nic proti cikánům.) Nesnáším ho. Srab jeden.