The life journey

#10 Blue eyes

Uběhly dva útrpné týdny. Týdny, kdy jsem byla naprosto sama. Chloe na mě neměla čas. Jednak měla brigádu a jednak Ryeana. Víte, co mi přijde hnusné? Když se na vás kamarád\ka vykašle kvůli svojí drahý polovičce. Jasně, že se milujou, ale jestliže budou na sebe připnutý, tak to bude horší, ne? Začnou si lézt na nervy a vztah pujde do hnoje.  Je úterý večer a já se učim na své posteli angličtinu. Pitomá slovíčka. Mám malou slovní zásobu v češtině a ještě do toho mám mít slovní zásobu v jiném jazyce. ,,Ahoj. Můžeme?" zeptá se mě mamka. Jen jsem přikývla. Můj milovaný pejsek zamnou skočil na postel a začal mi skákat po všech sešitech. Chytrý to pes. Mamka si lehla vedle mě na mou velkou postel s melounem. To bylo to, co jsem potřebovala- meloun z lednice. Leželi jsme, povídali si a já se do toho učila. A najednou mi přišla zpráva: ,,Promiň Zou. :( " Psala mi Kate. V tu chvíli jsem si říkala: Myslí to vážně. Ona se semnou nebaví, ztrapňuje mě všude a pak napíše jednoduše promiň? Ale pak mi došlo, že je to úplně jedno. ,,Ok." Napsala jsem neutrální odpověď, která měla vystihnout něco ve smyslu- omluvu přijímám, ale nečekej, že budeme nejlepší kamarádky. Kate to Ok, ale nevzala moc vážně, jelikož mi na to hned napsala, jestli s ní nezajdu někdy ven. Ale, co bylo podstatné zítra je školní akademie. 9.třída bude odcházet. Nebo jinak moje dětská láska bude odcházet. Bude odcházet kluk, kterého mám tolik ráda. Ta myšlenka mě zabíjela. Zítra píšeme velkou písemku z matematiky a já nemůžu ani pořádně vnímat, co píšu.  Co když se přepočítám? Co když se přepočítám stejně jako jsem se přepočítala s Edem? Nebudu mít víc, když mi vyjde větší výsledek. Nebudu mít nic, když to vypočítám špatně. Musela jsem jít spát nebo bych se asi dostala do blázince. Moje povlečení mělo modrou barvu. Tu nejhezčí barvu na světě a krásně vonělo. Na to jsem se snažila myslet, když jsem usínala. Ale pak mi došlo. Ed má krásně modré oči. Jeho pokoj je zbarvený do modré barvy. A on krásně voní. Můj brácha, se kterým už nemám nic společného má modré oči. Moje babička, která už není mezi námi, měla modré oči. Všechno, co jsem kdy měla ráda mělo modré oči. I mamka s dědou je mají.  A já jediná je mám hnědo-zelené. A v tu chvíli jsem začala kousat deku a brečet. Snažila jsem se, aby co nejméně šel slyšet můj brek. Nechci mamce dělat starosti s tím, že mi chybí Lukas, protože vím, že jí to bolí 1000x víc než mě. Přeci je to její syn, který je teď po 2. zavřenej. Mé myšlenky a i napuchlé oči mě donutili usnout. 

-Ráno

Vstala jsem ještě dřív než mi stihl zazvonit budík, což je docela super, protože je to mnohem lepší než nechat ten mirezný krám probudit všechny v bytě. Bylo mimochodem 5 hodin ráno. A budík mi měl zvonit v 7. Přemýšlela jsem, jestli se pokusim ještě spát nebo se budu řídit - Ranní ptáče dál doskáče. Rozhodla jsem se, že toho využiji a pujdu běhat. Ano, opravdu jsem se v 5 hodin rozhodla jít běhat. Víte moje depresivní nálada za poslední měsíc mě donutila začít hubnout. V mém pokoji všude visely papírky ve stylu: Jsi tlustá. Jdi běhat. Jdi cvičit. Prostě papírky, které mě měly "podpořit." A pravdu říct, tak tam také byly asi 2 tlusté ženské. Nestávala se ze mě žádná anorektička, ale jsem pořádnej macek. Komu by se taková holka líbila? Šla jsem běhat a byl začátek léta, takže sluníčko zrovna vycházelo. Vždy když jdu běhat, tak se snažím, aby mě nikdo neviděl. A ráno ve čtvrt na 6 venku skoro nikdo nebyl. Běžela jsem a přemýšlela nad vším. Oběhla jsem celou naší vesničku. Když mi chyběl kousek domů, tak už jsem jen šla. A najednou kolem mě projede Edovo mamka, která jela zrovna do práce. Všechno mi ho připomíná. Domů jsem došla ve čtvrt na 7. Byla jsem upocená a všechen pot šel do mé růžové sportovní podprsenky. Svlékla jsem se, tak že jsem zůstala jen ve spodním prádle a podprsence. Měla jsem ještě hodinu, tak jsem si řekla, že si na chvílu lehnu. Neměla jsem v úmyslu usnout, ale i tak jsem si pro jistotu nařídila budík na 7:15. Má myšlenka, že neusnu byla mylná. Navzdory tomu, že jsem měla nařízeného budíka jsem zaspala. Díky bohu jen o 15 minut. Rychle jsem vstala a začala se oblékat. Do školy jsem to stihla přesně na zvonění. Řekla bych, že mám víc štěstí než rozumu. A první hodinu máme hned matiku. Takže den odstartuji špatnou známkou.             Den jsem neodstartovala ničím. Mohli jsme používat kalkulačky. Neni to nejlepší učitelka, ale za to nechce kazit den. Jdu po škole jako duch. Nebo se aspoň snažím být neviditelná.  Když vidím, že se blížíme střetu s Edovo třídou skolním hlavu. Ale někdo mě "bouchne přes hlavu". Není to úder jako úder. Je to spíš takový pohlazení. Prostě mi někdo rukou projel vlasama. Otočila jsem se a vidím, jak se John usměje. Ať už máte, jakkoliv blbou náladu...jeho úsměv vaše rty donutí udělat totéž. Šla jsem a nevšimla jsem si, že mezi tou partou nebyl Ed. Když jdu se chystám zatočit do jiné chodby, tak jsem v náručí kluka s havraními vlasy. S Edem jsme do sebe narazili. Sakra. Sakra. Oční kontakt. Nesnášim se. Když mě pustí uteču hned na záchody, který byli v té zatracené zatáčce. Začnu tam brečet. Nevim, jestli mě někdo slyšel nebo tak něco, ale najednou za mnou přijde Adri. ,,Co se děje?"