Okappa

2.

Po škole jsem se s Mansem rozloučila a zalezla si do vybrakovaného pokoje, ve kterém byla doposud otevřená skříň, ale potom mi došlo, že vlastně nevím, co dělat. 

Doma ještě nikdo nebyl, takže jsem si připojila mobil ke stereu v obýváku a procházela hudební styly, které moc často neposlouchám. Nakonec to vyhrál metal, protože jsem naštvaná na Mal, a to konkrétně alternativní metal System of a Down, protože nemají složité texty, a proto se můžu vykřičet s nimi.

Znovu jsem vyběhla do patra a převlékla se do jediných černých kousků oblečení, které vlastním. Z posledního schodu jsem seskočila právě ve chvíli, kdy Serj Tankian křičel "Blast of, it's party time,", takže jsem si přidala otočku a s chabou měsíční chůzí zaplula do kuchyně.

Muzika hrála tak nahlas, že jsem ji slyšela i přes tekoucí vodu a cibuli prskající v oleji na sporáku, takže jsem zpívala a tančila od dřezu k lednici a zase zpátky s občasnou zastávkou na zamíchání něčeho na sporáku. Tančila jsem (spíš se těžkopádně pohupovala) po kuchyni a vařečku používala jako mikrofon.

Ještěže má Mal dnes dobrovolnou hodinu, jinak bych si to tak neužila. Zrovna jsem s "přísným" výrazem dosedla na židli u jídelního stolu, když se ozval nevítaný host: "A já myslel, že je to nikdy nekončící diskotéka..." usmál se. Jistě, Violent Ponography...

Neodpověděla jsem. "Netipoval bych tě na takovou muziku." ozval se znovu.

"Co tady děláš Raii?" zeptala jsem se, ale má slova zanikla v hlasité hudbě.

"Co tady dělám?" Přikývla jsem. "Tvoje sestra mě pozvala a já jsem pozvání přijal." Mluvil zdvořile, ale přes to jsem v jeho hlase cítila náznak pobavení.

"Směješ se mi?" zeptala jsem se zrovna, když Serj křičel DIE!, takže má slova znovu zanikla. Věděla jsem, že mi rozuměl, protože se rázem začal více hlídat a už na něm bylo těžké rozpoznat cokoliv.

Ty jeho šedé oči mě znervózňovaly, byly chladné a dávaly jasný povel Nepřibližuj se!, přes to se ale Rai nechoval jako člověk, který by něco takového pociťoval. Vtom ozval křik: "Sakra, Gen. Vypni to!" Urychleně jsem provedla Maleein příkaz a v nastalém tichu naslouchala jejímu překvapenému zalapání po dechu.

Je to sice známka toho, že jsem srab, ale já srabem klidně budu, pokud to znamená, že se odsud můžu rychle vypařit. Můj plán nenápadného odchodu ale nevyšel, protože se mi v cestě vyskytl skateboard a já jsem letěla hezky po hlavě do keře před domem. 

S naštvaným výrazem jsem se zvedla z keře a odfoukla si z obličeje rozpuštěné vlasy. Měla jsem si je nechat sepnuté. napadlo mě. 

Moje "milovaná sestřička" s Raiem (musím mu vymyslet hezkou přezdívku) už stáli na zápraží a částečně pobaveně a starostlivě na mě ze svých výšin shlíželi. "Jdu za Mansem." řekla jsem prostě a pokusila se zahrát, že mi zbylo alespoň nějaké sebevědomí.

"Mimochodem," zavolal na mě Rai "skvělý vlasy," ukázal na prstem "ty lístečky tomu dodaly úplně nový rozměr." Mal se odvrátila, abych neviděla, že se mi směje, ale nebylo jí to nic platné, protože jsem to slyšela přes celou zahradu.

Naštvaně jsem vydupala schody na verandu a ani se nenamáhala s klepáním, zkrátka jsem vešla a vydala se rovnou nahoru do kamarádova prostorného pokoje.

Manson seděl na zemi zcela pohlcený videohrou a zprvu si mě ani nevšiml, dokud jsem nevykřikla úlekem, když promluvilo jeho brnění. Teď je mi jasné, co hraje, Crysis. "Ježiš, tys mi dala. Nemůžeš předem klepat?" ani na moment neodtrhl oči od obrazovky. Asi multiplayer, došlo mi, přestože si Mans na multiplayer v Crysis vždycky stěžoval.

Jeho pokoj je vážně velký. Kdybych chtěla, mohla bych sem nastěhovat rodinku slonů (i když by se nejprve muselo odtáhnout křídlo postavené na měkce vypadajícím koberci téměř vprostřed místnosti). Usadila jsem se za něj na postel a sledovala hru. Netrvalo ani třicet vteřin a Mansonův tým vyhrál. Na televizi po chvíli naskočilo skóre a poté takové to "loadovací kolečko".

"Potřebuješ něco?" obrátil se na mě zrzoun se starostlivým úsměvem

"Vlastně jenom vypadnout z území zasaženého 'Rainovinou', protože je to fakt nakažlivý a já to nechci chytit." pronesla jsem naprosto vážně.

"A jak se 'Rainovinus morbus' projevuje?" hrál tu hru se mnou.

"Zvýšený obsah ega v těle, vlezlost a - ve vážných případech - i otravnost." Manson měl napjaté snad všechny svaly v obličeji, aby se nerozesmál.

"Proč je ti tak nepříjemná jeho přítomnost? Je to jenom - údajně pohledný - idiot z plaveckého týmu. Co je ti po něm?" povzbuzoval mě můj nejlepší přítel.

Plavecký tým! 

"Heeej! Zahraješ si, ty cvoku?" mával mi Mans ovladačem od PS3 před nosem.

"Jasně, že jo. Někdo ti musí nakopat zadek, abys nedopadl jako další oběť Rainovinus morbus." Vrhla jsem na něj troufneš si? pohled.

"Nakopat zadek? Fajn, ale v tom případě jedině Call of Duty." Manson to sice říkal, jako by to pro mě měl být větší problém, oběma dvěma nám však bylo jasné, že mi to usnadňuje, ačkoliv jsme se o tom ani jeden slůvkem nezmínil.

Napoprvé mě nechal vyhrát, ale poté mě třikrát naprosto rozdrtil, takže jsem při páté hře už naštvaně odhodila ovladač a postavila se. "Copak?" Mans se tvářil jako neviňátko. "Neříkej, že tě to nebaví, když ti to nejde?" provokoval.

"Jasně, že mě to nebaví... Nechceš jít spíš běhat?" Pokusila jsem se udělat pořádné psí oči, ale vím, jak to nejspíš muselo vypadat.

Mans chvíli přemýšlel, ale potom jen přikývl a sundal si tričko. Netvrdím, že to nebyl hezký pohled... "Co se tak tváříš?" Sakra, nachytal mě. Ještěže nemůžeme zrudnout, jinak bych už teď byla rudá jako matčiny gerbery.

Obrátila jsem se na podpatku a s nesrozumitelným jdu se taky oblíknout jsem seběhla schody a vystřelila z domu Cherwoodových, jako by mi praví chrliči byli v patách.

U nás jsem se necítila o moc lépe, protože se ozývalo chichotání a to mohlo znamenat jedinou věc: došlo na líbání. Mal se nikdy nemusí chichotat jako nějaká slepice, aby zapůsobila na kluka, ale jakmile se líbá, hihňá se jako prvačka.

Nakonec jsem se nenápadně proplížila domem, podařilo se mi překročit všechny vrzající schody a zcela překvapit Manse, který se za dobu mé nepřítomnosti stihl znovu pustit do Crysis. "Mansone!" sebrala jsem mu ovladač a vypnula obraz.

"Strašně ti to trvalo -" začal se vymlouvat, ale vzhledem k tomu, že se nedostal ani ke kalhotám, tak jsem tomu zrovna dvakrát nevěřila.

"Kdyby se k sobě ti dva tak neměli, tak bych tady už dávno byla." bránila jsem se a za ruku mu pomohla do stoje.

"Ono se tam něco stalo?" začal Mans výslech, když zamykal domovní dveře.

"Jenom taková drobnost," V rychlosti jsem si protáhla nohy a poté se s lehkým výskokem rozběhla. 

"Takže? Co se stalo?" vyzvídal dál. Normálně se drží při zdi a nechává mě, abych vymýšlela trasu, ale dnes se dostal dopředu a jen rychlým gestem ruky mi naznačil, abych ho následovala.

Běželi jsme kratší trasu než normálně a až pozdě mi došlo, kam míříme. On to na mě celé naplánoval. Tím zbytečným vyzvídáním mě chtěl jen rozptýlit a já se nechala. Proč mě to nenapadlo dřív? Mans se nikdy nehrabe v drbech ani v cizích životech...

Ještě jedno lesní rozcestí a... Před námi se rozprostíralo lesní "jezírko".