Okappa

14.

Cestou k nám domů si Athanas nezapomněl každých pár minut postěžovat, že má teď úplně zbytečně v kalhotách díru, zatímco Mans naprosto obrátil svůj pohled na věc a stal se takovým skeptickým panem Ripleyem, který začal fantazírovat o naprosto nereálných hloupostech často se vyskytujících v žánrech fantasy a sci-fi (jeho poslední otázka zahrnovala tajnou vojenskou základnu plnou bytostí podobných tomu oranžovému chlapíkovi z Fantastické čtyřky).

Překvapilo mě, že se Athanas nechal svézt a Manson, že ho nevyhodil z auta. V jedné pauze mezi výroky o kalhotách jsem konečně vymyslela, co říct. "Dnešní slovo?" Mans přerušil svou přednášku o našich nesporných výhodách a usmál se na mě.

"Analfabet." Kývl bradou na Athanase na zadním sedadle, který okamžitě ožil a celý se roztřpytil.

"Pro tvou informaci: Jsem naprosto gramotný a vzhledem k mému stáří, bych řekl, že i sečtělejší a 'ošlehaný životními příkořími'," naznačil prsty uvozovky a zasmál se "takže sis asi špatně zjistil význam slova analfabet." Brala jsem ho jako puberťáka, takže ani, když jsem vysvětlovala pomalé stárnutí chrličů, nenapadlo mě zamyslet se nad tím, kolik je Athanasovi let.

"A kolik, že ti je, ošlehanče?" Obrátila jsem se na něj s milým úsměvem.

"Jsem sexy šedesátník." zazubil se.

"Neměl bys teda být moudřejší?" zamračil se Mans.

"Jsem, ale určité věci jsou zkrátka charakterovými rysy..." Kroutil hlavou s přechytralým úsměvem mířeným na řidiče, který to nemohl vidět.

Byla už téměř tma, když jsme zaparkovali před domem Cherwoodových. Obrátila jsem se na Athanase, ale zahlédla jsem jen jeho vzdalující se záda a díru v kalhotách na inkriminujícím místě. Bez poděkování jsem vyskočila z auta a rozběhla se za ním.

Bylo mi jasné, že bych ho nikdy neměla šanci dohonit, kdyby si nepřál, aby se to stalo, proto jsem se zastavila hned na kraji lesa a čekala. "Copak? Bojíš se tmy?" ozvalo se z koruny jednoho mohutného habru.

Nečekala jsem to takhle rychlé. "Ne, jen jsem zvážila své možnosti." odpověděla jsem přezíravě a začala se drápat za ním. U sedmého pokusu ho mé snažení nejspíš přestalo bavit, proto seskočil a neopomněl se mi vysmát.

"Za dva týdny už budeš muset zvažovat své možnosti, i když si půjdeš vyčistit zuby, takže si zvykej." stál ke mně zády a pozoroval ptáka sedícího na nízké větvi nedalekého jehličnanu (nedovedla jsem v tom šeru určit druh).

Neodpustila jsem si naštvané zavrčení. "Proč vlastně štveš jenom mě? Mal by byla stejně dobrým terčem." Kdybych byla člověk, jistě bych už měla celý obličej i krk posetý skvrnami vzteku, ale jako okappa jsem byla jen kamenem.

"Protože ti věřím a je mnohem snazší tě naštvat." doširoka se usmál.

"Jak můžeš -" Začal mi zvonit mobil. Volala jenom mamka, jestli jsem v pořádku. Když jsem zavěsila, Athanas byl už pryč. Že ve mě věří, bylo to poslední, co mi řekl až do prvního dne prázdnin...

O 14 dní později...

"Zlatíčko, máš tady ještě ty tenisky." volala má skvělá matka, která mě zaprodala, z okna. Zrzoun se se mnou přišel rozloučit s krabicí převázanou tlustou mašlí a s prosbou, abych ji otevřela až na místě.