Okappa

20.

Nějaký okappa zrovna udeřil jiného do čelisti na úkor svého břicha, které o zlomek vteřiny schytalo kopanec. Znechuceně jsem se odvrátila.

Dvanáctý zaujatě ukazoval a máchal rukama, zatímco Malee soustředěně naslouchala každému jeho slovu. „... pohlédne na nohy, aby se kryl, a až potom zasadí úder." Pozorovala jsem Malino nadšené přikyvování, když zjistila, že je to pravda a Athanasův hrdý úsměv. Já přeci nikdy nežárlím...

Jen jsem je pozorovala a dobře si uvědomovala, že o mně Dvanáctý ví, přestože mě ignoruje. Nechápala jsem svoje vlastní myšlenky, nechápala jsem, co se mi to tu děje, nechápala jsem, proč dělám to, co dělám, nechápala jsem, že jsem tu sotva den. Ty menhiry musí být prokleté.

Pokynula jsem mu rukou, aby mě následoval. Sestra měla zůstat dole, protože by ji jen vystrašilo, co jsem chtěla Athanasovi sdělit. Nechtěla jsem ji tam dole nechávat samotnou, ale připadalo mi to jako nutné zlo, když jsem měla v plánu zamezit, aby se kdykoliv opakoval můj strach o ni. Nenávidím své myšlenky tady, mezi těmi proklatými šutry!

„Copak potřebuješ, malá okappo?" Stále měl ten úsměv, který mu nasadila sestra.

„Tady, tady na tom stole byla hromada fotografií." Opřela jsem se o hranu toho stolu a zvedla hlavu, abych viděla Athanasovi do očí. „A tady, tady, tady a tady stáli okappové." Obcházela jsem ten stůl a ukazovala na místa. Jen jsem doufala, že nás Mal teď nenápadně pozoruje ze schodů stejně, jako jsem to dělala já té „sektě". „A tady..." zastavila jsem se k němu zády, proto jsem se obrátila a zapřela rukama o místa, kde se ještě tak před hodinou povalovalo to množství fotografií.

„Tam co? Podle tvojí pozice se tam opírala holka o stůl a se sexy pohledem to zkoušela na nějakýho kluka, kterýmu okolo stolu fandilo pár kamarádů." Kdo jiný, než Athanas, může mít tak hloupý smysl pro humor?

„Ne, byla tu má fotka, rozhodně pořízená nedávno. Možná jen zbytečně plaším, ale nechci se dostat do nějakého nebezpečí jenom kvůli tobě." Něco – určitě magické kameny – mě nutilo říct mu pravdu tak, jak mě napadla.

„Škoda, raději bych dělal rekonstrukci té předešlé možnosti, než hledal cvičené okappy, kteří se tě snaží vyřadit, ale asi to tak má být." Ledabyle pokrčil rameny, opřel se o zábradlí a vyčkávavě mě pozoroval. Po chvilce mi došlo, že nejspíš čeká, kdy se rozčílím, ale věděla jsem, že to řekl z velké části kvůli menhirům a že mi to lichotí, proto se ze stejného důvodu nemohu zlobit.

„Tohle ti vždycky prochází?" odstrčila jsem se od stolu a při odchodu do něj vrazila.

„Ne, normálně tohle nedělám, to tohle místo, víš?" Skoro bych mu tu ironii sežrala.

Seběhli jsme schody do davu lidí, na jehož okraji posedávala vyděšeně vypadající Mal. Okamžitě jsem se protáhla až k ní, ale Athanas mě nenásledoval, on prostě stál na posledním schodu a sledoval zápas v kruhu. Popadla jsem za ruku nejdřív Mal a potom i Athanase, ke kterému jsem si loktem prorazila cestu, oba dva jsem je vyvlekla ven, kde jsem konečně dala průchod i svým ovlivněným pocitům a vyprskla smíchy.

„Kdy dostaneme to oblečení?" zeptala se Mal naprosto vážně a to už se ke mně přidal i Athanas a smáli jsme se tak dlouho a tak nahlas, že jsem potom ještě chvíli chraptěla a potřebovala jsem strašně moc čůrat.

„Můžeme se jít zeptat Vey, většinou takové věci vede." odpověděl Athanas snažící se znít seriózně. Překvapovalo mě, jak málo lidí se pohybuje tady venku, prakticky nikoho jsme nepotkávali a když ano, tak to byl chrlič, nebo okappy ve dvojicích.

„Proč chodí ve dvojicích?" řekla jsem tiše směrem k Athanasovi.

„Protože jim to tak nakázali jejich ‚průvodci', stejně jako bych to poradil já vám dvěma, kdybyste začínaly v jednom týmu." odpověděl mi nevzrušeně a vyšel těch pár schodů do budovy, kde nám braly míry, na nic nečekal, vešel a prázdnou místností pokračoval dále, obešel paraván v rohu a najednou zmizel. Vydala jsem se za ním, našla schody a sešla do sklepa, který vůbec nepůsobil jako sklep, spíše jako příjemný suterén plný lidí.

Athanas už byl na druhé straně místnosti a mluvil s tou starší dámou, se kterou už jsme měly možnost se seznámit. Motala jsem se mezi šicími stroji za ním a přes hluk a štěbet měla pocit, že je naprosté ticho. „... šaty pro ně byly téměř jako první vzhledem k vašemu postavení." Athanas na mě, totiž na nás se sestrou, mávl a my jsme jeho i s tou ženou – Veou – následovaly do další velké místnosti, tentokrát plné oblečení na mnoha stojanech.

„Tady je jedna slečna Deer-Dragon a tady druhá." ukázala na jeden stojan a potom přešla k jinému. Na stojanu s mým jménem bylo oblečení v zelených barvách se stříbrným zdobením a to bez zdobení s koženými prvky. Na stojanu připraveném pro Mal bylo vše rudé, kůže byla béžová a zdobení zlaté, jeden klobouk mi připadal jako jiný, který má Malee doma, ale moc ho nenosí, protože jí příliš nesedí, tenhle ale je dělaný na míru.

„Můžu?" Mal byla nadšenější, než malé dítě o Vánocích. Vea kývla, ale naznačila určitou nejistotu ohledně Athanase. Sestra posmutněle kývla a jen po oblečení přejížděla rukama, jako by tu snad nebylo místo, kde se převléknout, zatáhla jsem ji za ruku za stojan, podala jí jedno ramínko a vyšla znovu do úzké chodbičky, abych čelila našemu chrliči, který se jen snažil nerozesmát.

„Vy pojďte také, slečno." Vea mě jemně vzala za ruku a zavedla za jeden ze stojanů, ale nepodala mi hned oblečení. „Ještě jsem neviděla chrliče takto se smát jen kvůli dvěma pubertálním okappám, nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale měla byste to vědět." mluvila tak potichu, že jsem měla pocit, že ke mně její slova doléhají spíše telepaticky a místo do očí jsem se zaměřila na její ústa, abych alespoň částečnou schopností odezírat na něco přišla. Vím, že mají chrliči výborný sluch, ale až tak? Budu si muset dávat pozor.

Vea mě navlékla do hladkých slavnostních šatů spíše zelenožluté barvy a vystrčila mě před stojan, kde už čekala Mal v podobných rudých šatech, akorát ty její byly spíše střihu „mořská pana", takže nekončily jako ty mé nad koleny, ale zadní delší díl tahala po zemi a v předu jí lezly bosé nohy s třpytivě modrým lakem na nehtech. Navzájem jsme se shlédly od hlavy až k bosým nohám a potom si vyslechly něco, co nikdo v místnosti nečekal.

„Slušívám to." Athanas nám odhalil nepřirozeně ostré zuby a donutil mě se na něj takykřenit jako idiot, Mal jen naklonila hlavu a zvedla obočí.