Okappa

7.

"Ty jsi mi to řekl." odpověděla jsem nechápavě.

"Vážně? Kdy?" I otázku, při které by měl být alespoň trochu nejistý, dovedl říct panovačně.

"Předevčírem v noci, možná spíš včera hodně brzo ráno, ale..." Pokusila jsem se napodobit jeho tón.

"Takže twinned toro. Zajímavé u tak mladé okappy, jako jsi ty. (...) A jednom tak mimo téma: My si tykáme?" Rozčiloval mě vážně hodně, ale stále jsem nechápala, co je, zvlášť, když ještě polovinou těla zůstával ve stínu.

"Ne, netykáme, ale vzhledem k tomu, že jsem tě uhodila a už jsme spolu mluvili, jsem tak nějak předpokládala, že ti/vám to bude jedno." Udělala jsem svůj vlastní nadutý výraz, ale obávám se, že se minul s účinkem.

"Fajn, až na to, že já pořád nevím, jak se jmenuješ ty." Bylo mi jasné, že to myslel jako otázku, ale hodlala jsem si hrát na blbou.

"No a?" V duchu jsem si zatleskala za ten nevstřícný tón.

"Tvoje jméno!" Poznala jsem, že není zvyklý, aby někdo jeho příkaz neuposlechl, a že takto rozkazuje často.

"Co prosím?" zatvářila jsem se nevinně.

Rezignovaně svěsil ramena. "Můžeš mi prosím prozradit své jméno?" Zašklebil se tak, abych zcela jistě poznala, že jeho milý úsměv byl hraný.

Sladce jsem se usmála a doufala, že to tak i vypadá, protože mé vlasy jsou už od rána katastrofa. "Jsem Yevgeniya Qamar -"

"Takže Deerová? Celá máma, jenom ty pihy." Skoro bych řekla, že když jsem Deerová, uvolnil se.

"Jo, Deerová. Je na tom něco zvláštního?" Musím toho ještě hodně nevědět, když se zeptal, jestli to myslím vážně.

"Jsi z mocného rodu, vlastně ze dvou mocných rodů, jestli je tvůj otec Dakarai, takže ano, je na tom něco zvláštního." Měla jsem pocit, že se mi v hlavě točí ozubená kolečka.

"Ale rodiče se toho zřekli." ohradila jsem se. Athanas povýšeně pokrčil rameny a obrátil se k odchodu. Modrý záblesk.

"Jak to, že házíš modrá světélka?" Když se překvapeně otočil, chvíli mi trvalo než mi došlo, jakou hloupost jsem to zase řekla.

"Protože mám v sobě safíry, malá ubohá okappo." A já si myslela, že je možné, aby se obyčejná žula povalovala v písečném jezeru... Myslela jsem si, že je to obyčejná žula... Skoro bych si připadala jako ve filmu, chybělo jen, aby mě držel za bradu a ta slova pronášel na deset centimetrů od mého obličeje.

"A jak to, že najednou nemáš vůbec žulovou barvu, ó velký mocný nevím-co?" Blýsklo se mu v očích. Poznámka: Má rád hry. Věděl, že ho chci nachytat a dozvědět se, co vlastně je.

"Máš jenom čtyři možnosti..." zavolal přes rameno, přešel do klusu a zmizel mezi stromy. Jako by snad čtyři možnosti byly málo. Stejně pana tajemného nejspíš už nikdy neuvidím. 

Jen jsem zakroutila hlavou, obula se a vydala se na cestu domů, na které jsem se neustále ohlížela kvůli divnému pocitu, že mě někdo pozoruje. Spustil se déšť. Musela jsem hodně přidat do kroku a i přes to jsem promokla na kost.

Ještě než jsem si v předsíni zula druhou botu, už se nade mnou skláněl otec s nasupeným výrazem. "Stalo se něco?" Upřímně jsem doufala, že zním dostatečně překvapeně, protože i když někdy nevím, co se stalo, ale tvářím se málo překvapeně, tak jsem automaticky vinna.

"Ano! Po tom všem si do domu ještě taháš chlapce a snažíš se to svést na svou sestru?" Za otcovými zády o sebe Mal třela ruce v prosebném gestu, abych tuto historku podpořila. Opět se tu stavil Rai? Nenapadá mě ani jediný důvod, proč bych svou velkou sestru měla krýt, když se mnou momentálně nemluví, ale protože "přeji milencům", aby byli spolu a protože jsem dobrá sestra, nenechám ji ve štychu.

"Chlapce si sem netahám záměrně, ale jestli tu někdo byl, tak se samozřejmě moc omlouvám." Zvedla jsem se z podlahy, narovnala záda a připravila se na ránu, která brzy přišla. Otec mě takto trestal tolikrát, že bych už měla být zvyklá, ale mezi normální fackou a fackou od okappy je podstatný rozdíl. 

"Můžeš jít!" pronesl autoritativně a promnul si spánky, jako bych ho rozčilovala záměrně. Co nejrychleji jsem se obula a vyběhla zpět do toho nečasu. Mans mě sice dnes odmítl, ale to nic nemění na tom, že nemám, kam jinam jít.

Před domem Cherwoodových (v první třídě se Mansonovi posmívali, než přišli na to, že jeho příjmení nemá téměř nic společného se Sherwoodem) už parkovala dvě cizí auta. Mávla jsem nad tím rukou a - jako obvykle - vstoupila bez klepání, či zazvonění. Pan Cherwood zřejmě ještě nebyl doma, protože jsem v předsíni nezahlédla ještě neuklizené jeho boty. 

Pan Cherwood bývá trochu mimo stejně jako Mans, takže sem tam zapomíná věci na těch nejpodivnějších místech. Jednou, tak před třemi lety, Manson usedl za křídlo a chvíli mu trvalo, než přišel na to, proč mu klávesy v rozpětí asi dvaceti centimetrů neladí, protože pan Cherwood v těle jeho křídla zapomněl salám.

Partička lidí postávala pod schody a poněkud plaše se rozhlížela. "Ahoj?" Příchozí se na mě otočili, přičemž někteří si znatelně oddechli.

"Gen!" Paris se na mne vrhla a stiskla mě v objetí, načež mě drápla náušnicí s ostnem. "Jdeme za Mansem. Nevíš, kde je?" V partičce jsem nakonec našla Parkera i Obeona, jen Darren chyběl. Všechny tváře jsem znala, jen jsem je nedovedla pojmenovat.

"Najdu ho a vy se určitě zastavte v zimní zahradě, paní Cherwoodová je neuvěřitelná zahradnice. (...) Rovně přes obývák pak doleva, šoupací prosklené dveře a potom znovu doleva ke křesílkům." Paris mě ještě chytila za obě ruce a věnovala mi široký úsměv, než se rozběhla za ostatními.

Vešla jsem do Mansova pokoje a našla ho, jak ve starém volném triku spí. Nevím, jak mě napadlo to, co jsem se chystala udělat, ale rozhodně bych to už nikdy nezopakovala.

Lehla jsem si za něj na postel a skousla si ret. Vážně to právě dělám? Zrzoun se ošil. Vjela jsem mu rukou pod triko a pohladila ho přes hruď, takže se mu na tváři objevil mírný úsměv. "Lásko, je čas vstávat." zašeptala jsem mu do ucha.

"Ještě ne," oponoval a přes tričko mě chytil za ruku, která doposud spočívala na jeho břiše.

"Ne, musíš vstávat!" Polechtala jsem ho na břiše. Mans pomalu otevřel oči, které brzy spočinuly na mně.

"Gen?!"