Okappa

17.

Když mě pustily, rozhodla jsem se, že počkám na Mal. Sedla jsem si na úpatí schodiště v rohu místnosti, opřela se o obloženou zeď a střídavě si prohlížela strop a zbylé osazenstvo. Světélka sice byla úchvatná, ale zajímavější bylo sledování mužů, kteří to tu vedli (technicky vzato to tu vedl i Athanas, ale...). 

Překvapovalo mě, jak snadno bych uvěřila, že jsou schopni cítit a jak snadno bych naletěla na jejich přestrojení, kdyby jim sem tam něco neujelo a já jsem nezahlédla jejich skutečný vzhled. Zakroutila jsem hlavou nad jedním, který vypadal jako pískovcový, a vrátila se k žárovkám. "Čekáš na sestru?" zeptal se neznámý okappa.

"To jsme si tak podobné?" Neodtrhla jsem oči od seskupení žárovek, které připomínalo Orion.

"Jistě," Upřímně se zasmál. Konečně jsem si ho prohlédla. Byl vysoký, ale Athanas by ho bez pochyb převýšil, měl krátké rozcuchané vlasy neurčitelného světlejšího odstínu, tmavé oči, jako většina okappů, a byl tak ramenatý, že bych se skoro zamýšlela, jak se vejde do dveří. "Jsi Deerová, že?" Sklonil se nade mě a jeho oči ještě  více potemněly, pokud to bylo možné.

"Ano," Přitiskla jsem se víc ke zdi, abych od něj byla dál.

"Pak ti musí být jasná jedna věc," Mluvil povýšeným tónem a ani na vteřinu jsem nepochybovala, že se mi snaží vyhrožovat, přes to jsem se nedozvěděla, co se mi chystá sdělit, protože se zrovna vrátil Athanas. Než jsem si vůbec všimla, co se děje, neznámý visel za košili v chrličově zdvižené ruce. Téměř bych si neuvědomila, jakou mají chrliči sílu, kdybych to teď neviděla na vlastní oči. 

"Ještě jednou budeš některou z nich zastrašovat a osobně ti rozdrolím ruku. Když ani to nepostačí, přijdou postupně na řadu i zbylé končetiny..." Jakmile ho pustil, už se nemusel namáhat žádnou sebeobranou, protože ten "sebevědomý" okappa vzal nohy na ramena ještě než dopadl na zem.

"Takže se vážně dá rozdrolit ruka zaživa?" zeptala jsem se se znechuceným výrazem a nechala si pomoct do stoje.

"Dělá se to jako ohínek." odpověděl Athanas nezaujatě a upozornil na nás Mal, která právě nadšeně opouštěla tři švadleny.

"Vždycky jsem si přála oblečení na míru." Sestra se usmívala a přijala "gentlemanovo" nabízené rámě, zatímco já jsem se do něj odmítala zavěsit. Na Athanasovu otázku proč?, jsem okamžitě vymyslela pohotovou odpověď když vím, co děláš s rukama, děkuji, ale nechci, načež se Mal zatvářila pohoršeně a sama určitě uvažovala, jestli neměla odmítnout.

Dvanáctý se pousmál, dal mi ruku kolem pasu a poté nás už elegantně provedl místností a kolem pohoršených zbývajících chrličů ven. Čekala bych, že nás před budovou pustí, ale on se nesl prostředkem kamenného chodníčku jako král a my jsme byly šperky (já konkrétně jsem byla šperkem, kterému král setrvával rukou na kříži a tvářil se u toho nadmíru spokojeně).

"Hej, dvanáctko! Pořád stejná strategie?" Pokřikoval jeden chrlič v přesně padnoucím smokingu, který se sebejistým výrazem šel přímo přes trávník. Ten muž má rohy?

"Když se loni tak osvědčila..." pousmál se Athanas přátelsky.

Taktně jsem počkala, než smokingový egoista přejde, a začala chrlit otázky, které mě už od prvních chvil pálily na jazyku. Nečekala bych, že bude tak ochotně spolupracovat a ani jednou se nezaleskne, ale bylo tomu tak. Když jsme se blížili místům s mnoha stíny, Athanas jen utlumil hlas a já jsem ho napodobila, zatímco Mal se ostražitě rozhlížela a pečlivě si ukládala všechny poznatky do paměti, jako to dělávala ve škole.

Král se nás chystal před "ubytovnou" opustit, ale nenechala jsem ho. Některé otázky už sice byly zodpovězeny, ale zdaleka ne všechny. S Malinou pomocí se mi podařilo ho dovléct do mého pokoje a nekompromisně usadit na postel. Věděla jsem, že kdyby nechtěl spolupracovat, nikdy by se nám to nepodařilo, ale přes to jsem cítila takové malé osobní vítězství.

"Proč ti říkají Dvanáctý?" začala Malee.

"Chrliči mají přísnou hierarchii, okappo, proto si ji připomínáme čísly. Jména tu nikoho nezajímají - kromě vás a ostatních soutěžících, ale ti nejsou důležití." odpověděl ochotně a zkřížil nohy v kotnících.

"Takže jsi tu až dvanáctý? To není zrovna vysoký post, když je vás tu čtrnáct." Sestra mě překvapila, nečekala bych, že navzdory své ustrašené náladě bude přemýšlet tolik dopředu.

Athanas se zazubil a odhalil nám tím špičáky. "Je to pořadové číslo mezi chrliči z celé země, takže se zamysli. (...) Myslíš, že jsou tu všichni?" Nasadil ten nesnesitelný učitelský výraz, kterým mě štval už od našeho seznámení.

"Ne, samozřejmě ne." Přecházela jsem po pokoji sem tam, už jsem začínala být nervózní kvůli tomu všemu okolo a kvůli tomu, že jsem vlastně stále ještě s určitostí nevěděla, co bude náplní našeho zdejšího pobytu.

"Správně. Pátý to tu vede společně se sedmým a osmým, zbytek z nás jsem od desátého dále..." Shrnul to rychle a s otázkou v očích těkal mezi mnou a Mal.

"Co se to s tebou děje, že najednou tak ochotně spolupracuješ?" zeptala jsem se a zarazila svůj nervózní pochod.

"Asi dobrá nálada," Netřpytil se celý, ale přes to jsem věděla, že lže, podle modrých odlesků v očích. Nechala jsem to být, protože v tuto chvíli existovaly mnohem důležitější otázky, které bylo třeba pokládat, ale hodlala jsem se znovu zeptat.

"Co mělo znamenat to střílení, když jsme přijeli?" Mohla jsem se zeptat trochu přívětivěji, ale ať to bylo z jakéhokoli důvodu, nechtělo se mi.

"Každý rok něco připraví jako úvodní zkoušku a podle pořadí v ní vám potom určí rozmístění v dalších... aktivitách. V principu to nebylo nic nebezpečného." Pokrčil rameny a sebejistě se zapřel lokty o mou postel.

"Tím chceš říct, že jsme se nemuseli plazit pod keři a prolézat podzemními prostory?" V tu chvíli jsme musela vypadat jako příslušník mafie, který se sklání nad rukojmím přivázaným na židli a který má ten výhružný planoucí výraz.

"Neměl jsem právo do toho zasahovat, tak jsem tě nechal to vyřešit. Nemáš proč být naštvaná." Tím, jak byl klidný mě rozčiloval ještě víc.

"Mohl jsi něco říct." Teď už jsme se nad ním skláněly obě.

"Jsme na výborných výchozích pozicích..." Nakrabatil obočí skoro, jako by v gestu očekávání.

"My?!" Dala jsem ruce v bok. Mal mě v mém zájmu, ale hlavně v Athanasově, odstrčila stranou.

"Co máme čekat zítra? Budeme bojovat s mafií? Budeme se vrhat do příkopu s hady? Budeme skákat po hlavě mezi žraloky?" Musela jsem být na svou sestru hrdá za ten ironický tón.

"Vypadám jako pátý?" Ten namyšlený škleb...

"Ano, od tý svině se moc nelišíš!" Za normálních okolností bych křičela, ale naštěstí jsem měla ještě dost rozumu na to, abych jen nenávistně syčela.

"Tak pozor, malá okappo," v mžiku byl na nohou a stál proti mně "já mám velkou pravomoc a nemusím hnout prstem" pro podporu svého tvrzení mi přejel ukazováčkem přes celou čelist a bolestivě se mi zaryl nehtem do brady "aby ses na pár měsíců ztratila, sem tam ti někdo malinko poničil ten pihatej ksicht, nebo utržila pár zlomenin." Cenil zuby a celý se blýskal. Srdce mi splašeně tlouklo, když se s ledovým klidem odvrátil, odešel středem a práskl za sebou dveřmi.