Okappa

5.

Mal se mnou nemluvila, což mi vlastně ani moc nevadilo, protože jsem si do té doby ani neuvědomovala, že se mnou ve škole skoro nikdy nemluví, zatímco Mans se mnou tráví většinu volného času. Jak se stalo, že jsme se ze sester staly jen náhodnými kolemjdoucími? 

Rai se kolem Mal nemotal, což mě z prazvláštního důvodu těšilo. Možná jsem zlá, ale já s tím dovedu žít (zvlášť, když se se mnou už tak nikdo nebaví).

Rozhlédla jsem se po téměř opuštěném dvoře. Na trávníku se pár maturantů navzájem na poslední chvíli zkoušelo, skrze listoví jednoho z keřů bylo zčásti vidět na lavičku, kde se ukrýval nějaký pár, který nechtěl být spatřen a na schodech před hlavním vchodem posedával Mans s ostatními hudebníky.

Za běžných okolností bych v tuto dobu už seděla doma se sluchátky v uších a psala recenzi na nějaký dobrý film, ale Mans se dnes chtěl zdržet a já se bála jít do domu, který byl naplněn buď dusivou atmosférou, protože je Mal pořád naštvaná, nebo hihňáním, protože se u nás má znovu zastavit Rain.

Ohlédla jsem se na schody, kde si jeden bubeník trochu odsedl a paličkami vyklepával různé rytmy. Normálně bych se všem vyhýbala a počkala na Manse u auta, ale tentokrát na mě mávl, abych se k nim přidala a vzhledem k tomu, že už jsem promarnila šanci zahrát, že jsem to gesto neviděla, byla jsem nucena se k nim přidat.

"Kluci... a dámy," dodal Mans "to je Yevgeniya, Gen, to jsou kluci... a dáma punku." Pokusila jsem se o milý úsměv a kývla nazpátek na toho bubeníka, který během stupňované rychlosti svých úderů ještě stíhal vést rozhovor s jedinou dívkou v partě a jak už jsem zmínila, kývnout mi na pozdrav.

Postupně se mi všichni představili, ale většinu jmen jsem stejně stihla zapomenout. V paměti mi utkvěl jen Darren, jakožto velmi výstřední zpěvák, Paris, dáma punku (takže vlastně žádná dáma), Parker, protože je to klavírista stejně jako Manson, a Obeon, nejhezčí bubeník trpící obsesivní poruchou (i když tou možní trpí tak dva bubeníci ze tří, takže můžu říct nejhezčí bubeník).

"Mansi, proč jsem najednou tady?" zeptala jsem se sice s úsměvem, ale mně samotné připadal můj hlas poněkud hrozivý.

"Protože umíš zpívat." odpověděl mi Darren stroze. Já a zpívat? Nechápala jsem, kdo nebo co, je dovedlo k tomu názoru, že zrovna já jsem ta pravá, ale ten někdo nebo něco je o tom opravdu silně přesvědčil, viděla jsem jim to v očích.

Skoro se mi podařilo vypustit z hlavy to modré světlo, ale potom se vrátilo v lesku Darrenových očí. Oklepala jsem se a pokusila se stíhat sledovat rozhovor, ale šlo to těžko, protože používali italské hudební názvosloví, kterému rozumím ještě méně než japonským videohrám.

"Takže by to takhle šlo?" obrátila se na mě Paris.

"Jo, jo, jasně," souhlasila jsem a pokusila se nahrát sebejistotu.

"Ne, vůbec nevíš o čem mluvíme, že jo?" smál se Parker. Přikývl jsem a přesunula pozornost na špičky svých bot. Odkdy mám na pravé kecce ten červený flek?

"V klidu, jestli máš aspoň částečný sluch, tak ty jejich kecy nebudeš potřebovat." uklidňoval mě Obeon. Zvedla jsem pohled jen na tak dlouhou chvíli, abych se na něj stihla plaše usmát, když se do hovoru vložil někdo, jehož jméno jsem si nestihla zapamatovat.

"Mluv za sebe, jako bubeník to ty možná neumíš, ale určitě se všichni shodneme na tom, že vědět, co je to piú mosso se hodí každému." Mluvil, jako by snad šlo o přednášku pro malé děti. Manson nad tím protočil oči a Paris se odvrátila, aby na ní nebylo vidět, že se směje.

"Takže budeš zpívat?" ptal se Darren.

"A co?" nechápala jsem.

"Potřebujeme do duetu ženský hlas a protože P má hlas, který zní asi jako, když vraždíš husu, tak jsi poslední možnost." vysvětlil Ren.

Zazvonilo na konec odpoledního vyučování a celá parta se začala zvedat. Už jsem se chtěla zeptat proč, ale odpověď přišla sama. Ze dveří se vyhrnuly všechny tři třídy prváků a málem nás smetly ze schodů. "Tak v pátek ve tři." křikl Darren přes dav lidí, zatímco mě Mans za loket táhl proti proudu prváků k autu.

"Tak co jim říkáš?" obrátil se na mě Mans, zatímco si hrál trylky pravou rukou. Ležela jsem na malé lenošce, kterou Manson pořídil jen, abych se mu při většině rozhovorů neválela po křídle.

"Jsou vážně úžasní, jenom je jich trochu moc a nemluví jazykem mého kmene." zvedla jsem pohled od textu, který mi byl předložen. Vážně mám zpívat duet s Darrenem? Ren... ta modrá... jezero.

"Co se ti honí hlavou?" Mans vstal a usadil se vedle mě na chatrnou lenošku, která okamžitě zaprotestovala.

"Jenom," zakroutila jsem hlavou "jsem si na něco vzpomněla." Mans pokrčil rameny.

"A co O?" rýpl do mě loktem. Oberon? Co ten s tím má co dělat?

"No tak, nejsem slepý." Vševědoucně se usmíval a sebral mi z rukou text.

"Už... už budu muset jít." Neposlechla jsem si ani Mansonovu vtipně trefnou poznámku, která se jistě týkala mého odbíhání od tématu a strachu z "pravdy".

Nešla jsem ale domů. Světélka omotaná okolo dřevěného zábradlí svítila, což mohlo znamenat jedině, že mamka venku popíjí čaj a hledí do neprostupné tmy mezi stromy v naději, že si utřídí myšlenky. Vydala jsem se za ní a doufala, že je tam sama a nemá tam žádný tajemný "matko-dcerčí sabat".

Alespoň pro jednou mě velcí kameníci vyslyšeli a nechali mi chvíli s matkou o samotě. "Ahoj, broučku," objala mě. Posadila jsem do vedlejšího křesílka a čekala, jestli bude pokračovat. Nakonec jsem musela začít sama.

"Mami, já jsem to vážně neudělala a nevím, jak se to stalo, a měla jsem zvláštní sen o modrém světle a Mal se mnou nemluví a Darren po mně chce, abych zpívala, a... Je to složitý, ale..."

"Ššš, Mal tě má ráda a to ostatní se vyřeší!" Řekla mamka rozhodně a přivinula si mě do objetí.

Z mně neznámého důvodu jsem cítila, že teď je ta pravá chvíle na to, abych se zeptala na to, co - údajně - nechci vědět. "Co se mi stane, když proti mně budou chrliči něco mít?" zeptala jsem se tiše.

"Jednou ti o tom řeknu, ale až budeš větší." odpověděla a obrátila pozornost mezi stromy.

"Ale, mami..."

"Teď ne!" Má vždy mírumilovná matka se zvedla z křesílka a i se svým hrnkem čaje zamířila do domu.

Výborně Gen, k Malee se přidala už i tvá matka, máš štěstí, že víc už to pokazit nemůžeš, protože otec ti nikdy nevěřil natolik, abys ho následně mohla zklamat.