Okappa

18.

Třásla jsem se. Skutečně mi právě vyhrožoval ten, kdo si myslím? 

Zasloužila jsem si to! Proč jsem ho nazvala sviní? Proč?!

Stála jsem s třesoucíma se rukama a nepřítomně hleděla z okna na, na co vlastně? Mal se postavila vedle mě a zahleděla se stejným směrem. "Musela jsi to říkat?" Šťouchla mne loktem.

"Promiň, byla jsem naštvaná a..." Ale sestra se nezlobila, věděla, proč jsem to udělala stejně dobře, jako já, proč jsem to dělat neměla. I kdybych jí to do té chvíle nevyčetla z očí, tak po jejím objetí by mi to bylo jasné.

Mal nechtěla spát v pokoji s cizím člověkem (to mi tvrdila), ale mně přišlo, že spíš nechce, abych byla sama, proto jsme se schoulily do jedné postele a s falešným pocitem bezpečí usnuly.

Ráno jsem se probudila až po Mal, která trpělivě čekala než bude moci vstát. Před vchodem byl dopis, zřejmě ho někdo prostrčil štěrbinou mezi dveřmi a dřevěnou podlahou.

Nějací měkkosrdcatí idioti vám dnes dali volno, ale nebojte se, nikomu nezáleží na okappách, jen buďte odpoledne ve tři v hlavní budově!

Dvanáctý

To, jak klidně dopis vyzněl jen dokazovalo, že chrliči nemají city a ten jeho vztek - ať to bylo cokoliv, vztek to být nemohl. 

Ráno jsme se zabydlovaly a hodně se nasmály a po zbytek dopoledne jsem se rozhodla jít na vlastní pěst prozkoumat areál, který snad neměl konce. Nechtělo se mi Mal nechávat samotnou s cizí dívkou, když jsem věděla, čeho jsou někteří okappové schopni jen kvůli vítězství, ale vzhledem ke svému nápadu potulovat se sama po pozemcích plných podivných bytostí, které by teoreticky ani neměly existovat, neměla jsem právo nic namítat.

Objevila jsem zvenku staře vypadající dům s velkou cedulí, ze které se již odlupovala barva ze zlatého nápisu tělocvična. Bylo zvláštní vidět takový nápis na takové budově, ale přešla jsem to a zamířila dovnitř.

Přímo za dveřmi bylo pár kovových botníků s děrovanými poličkami, ale potom už se dům větvil na dvě velké místnosti a široké schodiště vedoucí do druhého patra. Místnost vlevo byla větší s typickou podlahou z parket. Kdybych v sobě nenašla odvahu zanořit se hlouběji mezi všudypřítomné zbraně ve stojanech, neobjevila bych kruh barbarsky natřený rudou barvou přímo na parkety. Tréninkové zápasy, došlo mi, když jsem si prohlédla ty zřejmě nejčastěji používané zbraně - dřevěné, často vyměkčené.

Místnost vpravo byla téměř prázdná a na rozdíl od té předešlé, působila by téměř mírumilovně, nebýt podezřele vypadajících rudo-hnědých skvrn na stropě. Jistě, z těch žíněnek to jde snadno setřít, ale strop... Naprázdno jsem polkla a obešla prázdnou místnost s jednou dlaní stále přiloženou na vyměkčené stěně. Jen u vstupu bylo něco jiného než modrá, pogumovaná plocha, kovový elegantně a moderně zakřivený malý stojan s rukavicemi, obvazy a holemi na Bojutsu (ne, že bych snad věděla, co to Bojutsu je, ale vím, že se u toho tyče používají, protože to bylo Mansovo slovo).

Do druhého patra jsem ani nevystoupala, protože jsem zaslechla hlasy a skrze zábradlí zahlédla toho chlapce, který mi vyhrožoval, a jeho tři přátele. "Brzy budeme muset jít," spustil nějaký tmavovlasý chlapec, kterému jsem neviděla do obličeje.

Hrdlo se mi stáhlo a kolena se mi podlomila, když jsem zahlédla vážné výrazy, které po sobě vrhaly nad pár fotkami, mezi kterými byla i má. Co nejtišeji jsem seběhla schody a uvědomila si informaci, kterou mi poskytli. Musím se odsud rychle dostat pryč!

Celou cestu zpátky jsem běžela a neustále se ohlížela. Ještěže jsme toho s Mansem tolik naběhali. Před "ubytovnou" už postával dav, ale uspořádaný podle "soutěžících" a - zřejmě - postavení jejich chrliče. Athanas s Mal postávali vpředu a on se tvářil nepřístupně a uzavřeně. Připojila jsem se k nim, načež o krok ustoupil.

"Zdravím Vás, vítejte u změny svého života. Odteď už nikdy nebudete stejní..." určitě tu větu chrlič ještě dokončil, ale já jsem ho neslyšela, protože jsem byla příliš zaměstnaná svými ironickými poznámkami, díky kterým jsem si vysloužila znechucený výraz od člověka, jež se o mě podle přednášejícího měl starat.

"... pour féliciter!" A kvůli tomuhle jsme sem všichni museli? Ohlédla jsem se na Athanase, který po skončení krátké "motivační řeči" důstojně odcházel. Předběhla jsem ho a zastavila rukou na jeho hrudi. Takhle pomalu jsem ještě ničí srdce tlouct neslyšela...

"Co chceš?!" Jeho tón byl tak chladný, že mi naskákala husí kůže.

"Omluvit se." řekla jsem prostě. On jen stál a vyčkával. "Neměla jsem to říkat, neměla jsem tě ve vzteku srovnávat s někým, koho ani neznám. Neměla jsem se tak chovat. Odpustíš mi to?" Stále vyčkával. "Mám si před tebou kleknout?" Myslela jsem to vážně, ale on se uchechtl. Padla jsem na kolena do všudypřítomné přesně zastřižené trávy a sepjala ruce.

"Vstávej!" přikázal, obešel mne a pokračoval kamsi do lesa. Udivilo mě, že nemáme opouštět areál, ale u lesa chyběl plot. Následovala jsem svého chrliče přes pár popadaných stromů, kterému stačilo jen přeskočit, zatímco já jsem je velmi opatrně přelézala, přes velký balvan a neustále do kopce.

On už stál na vrcholu, když jsem se opírala o nějaký starý listnatý strom a ztěžka oddechovala. Začal si rozepínat košili a potměšile se usmál. Jen ten drobný odlesk od jeho špičáku mi dovolil udělat vtip. "Teď mi předvedeš, jak se leskneš na sluníčku jako upíři?" Zacukaly mu koutky, ale zachoval neutrální výraz, nechal si sjet košili z ramen a pokračoval botami a rozepnutím knoflíku u kalhot.

Musela jsem uznat, že byl dobře stavěný. Moc kluků kromě Manse jsem do půli těla neviděla, ale žádný nevypadal jako Athanas. Moje hlava dovedla v duchu vyprodukovat jen citoslovce aaach a hmm.

Odhalil kostkované boxerky a zavřel oči. Vzhledem k tomu, na co jsem myslela a na co se dívala, mi neutekl ani jediný detail toho, co udělal. Ze zad mu vyjela křídla, na čele mu vyrašily drobné růžky, zrychleně mu narostl ocas a jeho nos získal podobnou strukturu, jakou mají čela klingonů. K tomu všemu, co na něm přibylo se ještě celý přebarvil na tmavě šedou (typicky žulovou) a celý se modře blýskal. Musím říct, že zeleň jeho očí se k takovému odstínu šedé ani trochu nehodila a stejné to by s jeho hnědými vlasy, které mu najednou foukal do očí jemný vánek.

Stál přede mnou opravdový chrlič... s kostkovanými boxerkami.