Okappa

19.

Hleděl mi zpříma do očí a mlčky vyčkával. Udělala jsem jeden krok směrem k němu a on můj pohyb zopakoval, přičemž zavrávoral pod tíhou kamenných křídel. Najednou jsem přestala mít strach. Viděla jsem v tom děsivě novém stvoření zranitelnost, která mě dostatečně uchlácholila do doby, než jsem se přiblížila na dosah švihajícího ocasu.

„Už vidíš, že nejsem žádná svině?" Rohy mu halily většinu obličeje do stínů, ačkoliv byl krásný slunečný den.

„Ano," odpověděla jsem nervózně s očima přišpendlenýma na zmenšené bourací kouli komíhající se vzduchem.

„A co tedy jsem?" Měla jsem pocit, jako by snad tato otázka byla ta nejdůležitější, jako by to byla nějaká ta otázka.

„Jsi, chrlič..." Stále čekal s upřeným neprostupným pohledem. „Jsi... ďábel...!?"

„Ne, jsem vlastně jen posvátná příšera, ale žádná svině. Už tomu rozumíš?" Předtím se mi zdál tak naštvaný a teď byl najednou tak klidný a vstřícný... Proč se tu všichni včetně mě tak rychle mění?

„Ukázal ses mi jen, abys dokázal, že nejsi jako on?" S tichým zamručením přikývl. Už jsem neměla strach, ačkoliv nepřirozeně funěl a v jeho tváři se střídaly přemrštěné – až téměř primitivní, zvířecí – emoce.

Přešla jsem k posvátné příšeře a pohladila ji po rozích. Athanas se ani nehnul. Těch pár pramínků vlasů, které se mu motaly do očí, jsem přendala za rohy a dovolila si sjet mu dlaněmi z čela na tváře, cítila jsem chlad. Najednou zahýbal křídly. Všimla jsem si ulomené špičky pravého toho pravého.

„Co se ti stalo?" Kývla jsem bradou směrem za jeho záda. Chvíli mu trvalo, než pochopil. Podle jeho prvotní reakce bych si skoro myslela, že jsem tím něco narušila.

„První se nezamlouvalo mé selhání." odpověděl drsně. Najednou mě popadlo jakési nutkání, obešla jsem ho a postavila se do nebezpečné pozice přímo nad ocas a mezi jeho kamenná křídla. Kdyby je teď složil, pravděpodobně bych měla ošklivé pohmožděniny, ne-li zlomeniny.

Jen jsem tam tak stála a pozorovala, jak se mu střídavě napínají a povolují svaly na zádech spolu s křečovitým svíráním čelisti. Možná jsem se spletla, „možná doopravdy máte city." Hladila jsem ho po jednom z křídel a sledovala, jak se mu napnuté svaly s každým mým dotekem uvolňují.

Opatrně vykroutil křídlo z mého sevření a obrátil se ke mně znovu čelem. Tentokrát držel v dlaních on můj obličej. „Jistěže máme city. Jsme živí, sice téměř nedýcháme a naše srdeční ozvy by kterýkoliv kardiolog prohlásil za nedostatečné, ale žijeme a k tomu patří i pocity." Nevím, proč jsem mu to najednou tak snadno věřila, ale neměla jsem ani sebemenší pochybnost.

Tiše jsme stáli na vrcholu kopce kdesi v lese a hleděli si do očí. Téměř nemrkal. Nekonečnost té situace jsem narušila až svou hloupou otázkou. „Umíš lítat?" Zacukal mu koutek, ale neusmál se.

„Ne, to je největší ironie toho, když jsi celá z kamene, ale máš křídla. - Víš, že stačí, aby bylo něco jen trošku jinak a mohla bys dělat to, o čem se tolika lidem jen zdá." Vykroutila jsem se mu a usadila se do spadaného jehličí, mechu a hnědých listů, které se zřejmě přes zimu pod sněhem ještě nestačili pořádně rozložit (a dovedly přežít i celé jaro).

Vedle mě se usadil již znovu maskovaný chrlič, kterému nápadně výrazně (a modře) pableskovala kůže. Stále se neoblékl a jen zíral stejným směrem jako já. „Co se to tady děje, Athanasi?" zeptala jsem se a prudkým pohybem rozhodila hrst doposud nashromážděného jehličí.

„To tohle místo. Vy jste samozřejmě neviděli menhiry chránící celou tuto oblast, ale jsou tu a nutí všechny, které obklopují mluvit pravdu – tedy – snaží se donutit všechny k pravdě. Proto jsem ti odpustil, že jsi se mnou mluvila tak, jak jsi se mnou mluvila, protože jsem věděl, že ta zpropadená kamenná masa tě k tomu donutila." Najednou jsem měla téměř stejný pocit, jako bych tu seděla s Mansonem. Sakra, vážně jsem teď považovala Athanase za přítele.

Vstala jsem jako první a bez jediného slova zamířila k „ubikacím". Každý svůj krok jsem pečlivě kontrolovala, kdyby snad někdo věděl, s kým jsem byla v lese a co se tam stalo, ne snad, že bych se měla za co stydět, ale čistě, protože bych komukoli mohla čímkoli prozradit něco, co jsem nikomu nikdy říci nechtěla.

Ve společných částech jsem zahlédla pár dalších okapp, ale nevěnovala jsem jim pozornost a rychle vklouzla do „svého" pokoje. Chtěla jsem být chvíli sama. Na posteli ležel notebook s předtištěným vzkazem a pár černých vaků na oblečení, pod postelí byly úhledně vyrovnané naprosto nové boty s dalším vzkazem a na jediném růžku nočního stolku, který jsem nechala volný, balancovaly staře vypadající knihy zřejmě obsahující nějaká důležitá historická fakta.

Každý z vás obdržel naprosto stejný model notebooku, který vám má sloužit jako spojovací zařízení s okolním světem. Z důvodu utajení vaší polohy byly ve všech - bez výjimek! – zrušeny jakékoli funkce pro zjištění GPS lokace.

Pátý

Chtělo se mi skákat do stropu radostí. Ze všeho nejvíc jsem se bála, že strávím poslední Mansovi prázdniny doma bez něj, ale takhle budeme v kontaktu (i když asi nebudeme v dešti tancovat po zahradě, v noci hrát na PlayStationu, jezdit náhodnými autobusy na konečné stanice, ani jen tak tiše posedávat a zírat do prázdna). Sotva však notebook naběhl, objevil se další vzkaz.

Myslela sis, že by ti někdo dal takovou možnost jen tak? Ne, budeš si to muset zasloužit. Když budeš hodná, možná ti poradím jak.

S přáním velké motivovanosti,

Tvá noční můra

Skoro jsem se zamyslela nad tím, jestli by nebylo fajn, snažit se Athanase pochopit, ale tímhle se znovu srazil (ačkoliv jsem to dokonale chápala). Nápis po chvíli ztmavnul a pro změnu naskočilo varování NO SIGNAL. Zaklapla jsem ten přístroj k ničemu a zamířila do vedlejšího pokoje.

Místo Mal jsem v místnosti našla jen Valdezovou zabranou do videohovoru se snědým chlapcem. „Promiň, nevíš, kde bych našla Malee?" Nějakou dobu neodpovídala, ale potom se odvrátila od usmívajícího se chlapce a ne příliš nadšeně pronesla jedno jméno. Athanas. „Kde?!" Nezaujatě pokrčila rameny, ale po téměř hysterickém záchvatu z mé strany nakonec jako možnost navrhla tělocvičnu.

Doběhla jsem před omšelou budovu a zevnitř slyšela jen rány. Zamrazilo mě strachy.