Chlapec, co se bojí úplňku [Remus Lupin FF]

1.KAPITOLA

Eleanor si to šinula přes nádraží Kings Cross přímo k přepážkám 9 a 10. Právě tyto dvě přepážky skrývaly nástupiště, které bylo obyčejným lidem neznámé. Ona ale nebyla obyčejná. Byla čarodějka a už po šesté se chystala 1. září nastoupit do rudého vlaku, který měl ji a mnoho dalších studentů odvézt do Bradavic.

Tlačila přes sebou vozík se svými zavazadli a svou fialovou trpaslenkou Lolou, která pochrupovala v kleci. Když dorazila k přepážkám 9 a 10 poohlédla se kolem, jestli ji nesleduje nějaký mudla a když se ujistila, že ne, rozeběhla se proti sloupu, který se mezi přepážkami nacházel.

Objevila se na očím mudlů skrytém nádraží, kde už čekal červený vlak s mnoha vagóny a z komínů se mu valily oblaky páry.

Eleanor se rozhlédla kolem po svojí kamarádce Rose, kterou ale na neviděla, což ji nijak nepřekvapovalo, jelikož Rose chodila vždycky a všude pozdě a tak se rozhodla, že na ni počká ve vlaku.

Když konečně našla volné kupé a posadila se, proběhlo kolem několik postav. Viděla to přes prosklené dveře kupé. Poberti. Čtveřice kluků, kteří stále vyváděli nějaké hlouposti a neplechy a teď to vypadalo, že plánují další. Vždycky Eleanor neuvěřitelně fascinovali. Uměli si dělat legraci ze všeho, vždy a všude. Jejich žertíky, které nejčastěji odnesl Filch a nebo někdo ze zmijozelských byly legendární. James Potter, Sirius Black, Peter Pettigrew a Remus Lupin. Poslední jmenovaný se od ostatních Pobertův něčím lišil. A nebylo to jen tím, že se narodzdíl od ostatních tří učil, plnil domácí úkoly a trávil čas v knihovně. Ne. Bylo na něm něco jiného. Něco jiného než na komkoli jiném. Byl zvláštní a tajemný. Eleanor o něm mnohokrát přemýšlela. Ty jeho jizvy na obličeji a rukou. Od čeho je měl? Nějaká nemoc? Člověk? Zvíře? Kouzlo?...

"Nazdar Eleanoro!" uslyšela hlas její kamarádky Rose, který ji přerušil nit myšlenek.

"Říkala jsem ti, abys mi tak neřikala!" rozkřikla se Eleanor a i když věděla, že to její kamarádka myslela z legrace, měla nutkání po ní něco hodit a tak popadla to první, co ji přišlo pod ruku a mrskla s tím po Rose.

"Au! Co jsi to po mě hodila?" smála se Rose.

"Ani nevím," přiznala Eleanor a začala pátrat po předmětu v místě, kam si myslela, že se odrazil.

Slyšela nějaké slabé pískání a brzy zjistila jeho zdroj.

"Loluško!" zhrozila se, když zjistila co hodila.

Vzala trpaslenku do náruče a začala ji hladit a prohlížet si ji, jestli ji nezpůsobila nějaké zranění. Když se ujistila, že je v pořádku a celá, otočila se znovu na svou kamarádku.

"Jaké byly prázdniny?" zeptala se.

"Nejlepší!" zajásala Rose. "

"Byli jsme s rodiči v Paříži. Táta byl sice pořád někde v tahu, ale s mamkou jsme obešly všechny památky. Eiffelovka je boží!" rozpovídala se Rose.

"A co ty?" optala se zase naopak Rose Eleanor.

"My jsme nikde nebyli. Jen párkrát pod stanem. Rodiče šetří má tu novou kuchyň." vylíčila Eleanor "bohatou" náplň svých prázdnin.

Dívky si skvěle rozuměly i přes to, že byla každá trochu jiná. Rose byla temperamentní a upovídaná, zatímco Nora byla tichá a uzavřená. Obě měli rodiče mudly a obě chodily do stejné koleje- do Nebelvíru a do stejného ročníku - 6. Tohle spojení jim bohatě stačilo. A to že byla každá trochu jiná jim vůbec nevadilo. Naopak. Skvěle se doplňovaly.

Najednou kolem jejich kupé opět proběhlo pár postav. Opět Poberti. Ozval se křik. Obě dívky se zvedly aby se podívaly, co se děje. Viděly ,jak kolem jejich kupé za Poberty běží několik zmijozelských s vlasy nabarvenými na růžovo a s hábity od jakéhosi zeleného slizu. Mezi naštvanými hlasy zmijozelských a nejošklivějšími nadávkami zaslechly i smích Pobertů. Jaké štěstí pro Poberty, že tu nebyla profesorka McGonagallová a vlastně žádný jiný profesor.

"Kde ty kouzla berou?" smála se Rose.

Znovu se posadily. "A co kluci, Noro? Nějaký nový objev?" zdvihla Rose obočí.

Eleanor se usmála. Jednak proto, že s tímto oslovením byla mnohem spokojenější a jednak proto, že tato otázka nasvědčovala tomu, že Rose nějaký nový objev má.

"Nic nového pod sluncem, ale něco mi říká, že ty jsi na tom líp," usmála se šibalsky Nora.

"No... možná," napínala Rose.

"Povídej, přeháněj!" vyzvídala Nora nedočkavě..

"Byl milej, byl hezkej a byl v Paříži," ukončila Rose a na slovo Paříž dala důraz.

" Né! To je škoda!"

"Ale dal mi na sebe číslo, takže jsme v kontaktu," usmála Rose, která měla podobný objev každou chvíli, ale nikdy z toho nebylo nic víc.

Nora se s kluky moc nebavila. Ne že by nechtěla, ale nevěděla jak. Byla stydlivá a neuměla se seznamovat. Rose byla pravý opak. Seznamování pro ni nebylo problém.

"Byl to kouzelník?" zeptala se Nora.

"Nevím. Potkala jsem ho před jednou mudlovskou restaurací a fakt mě nenapadlo, jak bych se ho zeptala jestli je kouzelník, aniž by si o mě myslel, že jsem blázen v případě, že by byl mudla," zasmála se Rose.

"Jo, to je pravda," přidala se k ní Nora.

Povídaly si a cesta rychle ubíhala. Ještě ani nestihly probrat všechny drby a novinky a už z oken vlaku viděly bradavický hrad. Nádherný jako vždycky.

První kapitola mojí nové povídky. V knize James Potter Remusovu problému říkal "chlupatý malý problém" a já jsem tak chtěla tuto povídku pojmenovat. Pak jsem nad tím ale přemýšlela a přišlo mi to docela úchylné a tak jsem se na poslední chvíli rozhodla pojmenovat to Chlapec, co se bojí úplňku.

Tato povídka nemá žádnou návaznost na moji povídku Pobertové - "Slavnostně Přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti" Doufám, že se bude líbit.