Chlapec, co se bojí úplňku [Remus Lupin FF]

20.KAPITOLA

“Odhoďte hůlky! Děláte si to jen horší,” promluvil ministr kouzel Minchum.

Sarah, James, Sirius,  Remus a Lily, kteří měli hůlky v ruce je pustili na zem. Ozvalo se další prásknutí. Tentokrát se objevil profesor Brumbál s profesorkou McGonagallovou.

“Co se tady děje?” zeptal se Brumbál pevným hlasem.

“Máme tu neohlášené přemístění nezletilých kouzelníků a vytasení hůlek na příslušníky ministerstva kouzel,” hlásil Minchum.

“To je nedorozumění! Ty hůlky jsme nechtěli vytasit na vás,” bránil se James.

“Tak na koho, pane Pottere?” zeptala se profesorka McGonagallová.

James zaváhal.

“Na smrtijedy. Bojovali jsme s nimi, ” řekl nakonec.

“Ale to je nesmysl. Co by tady dělali smrtijedi?” ptal se posměšně Minchum.

“Nebyli tady, ale v Londýně,” snažil se vysvětlit James.

“Pane Pottere, to co říkáte vůbec nedává smysl.  Tentokrát jste si svoje alibi řádně nepřipravil,” řekla tvrdě profesorka McGonagallová.

“Říkám pravdu, paní profesorko! Byli jsme v Londýně. Přemístil nás tam tátův kolega Leonard Stanford, abychom neměli problémy s ministerstvem. Celý den jsme byli v Londýně a když jsme se měli vrátit, přepadli nás smrtijedi. Stanford je nejspíš jeden z nich. Museli jsme utéct, tak jsme se přemístili sami, což se ministerstvo samozřejmě okamžitě dozvědělo a přemístilo se sem. Mysleli jsme, že to jsou zase smrtijedi, tak jsme vytáhli hůlky,” vysvětloval James tak rychle, že ho nikdo ani nestihl přerušit.

“To, co tu říkáte je velice vážná věc, pane Pottere. Dobře víte, že opustit školní pozemky je zakázané, nepovolené přemístění nezletilých je dokonce nezákonné a označení pana Stanforda z oddanosti Pánovi Zla je velice vážné obvinění,”

“Ja vím, ale je to pravda! Podívejte se na nohu Sarah nebo na Nořinu hlavu. Sotva jsme utekli!” Jamesův hlas zněl skoro až hystericky.

“Věřím vám, pane Pottere,” vložili se do toho Brumbál, “myslím, že byste teď všichni měli jít na ošetřovnu a až s vámi bude madame Pomfreyová hotová, přijďte do mé kanceláře,” vložil se do rozhovoru Brumbál.

Skupinka přátel poslušně přikývla a začala se pomalu šourat směrem k hradu. Sirius musel nést Sarah v náručí, protože se nedokázala udržet na popálené noze a Remus podpíral Noru, která byla po ráně do hlavy ještě stále dezorientovaná.

Když přišli na ošetřovnu, madame Pomfreyová jen spráskla ruce a dala se do ošetřování. To byla jedna z jejích skvělých vlastností - nikdy se na nic neptala, jen dělala, co musela. Než se všichni nadáli, už seděli před ošetřovnou a čekali, až madame Pomfreyová ošetří Sařinu nohu. Nora seděla na zemi, opřená o zeď a lehce se houpala dopředu a dozadu. Jak se mohl tak skvělý den tolik zvrhnout během několika vteřin?

“Jsi v pořádku?” zeptal se jí Remus a přisedl si k ní.

“Jsem..as asi jsem… já, já nevím.., ” koktala Nora.

“Co tě bolí?“

“Nic, nic. Madame Pomfreyová je skvělá! Tu ránu na hlavě vůbec necítím,” zlehka se dotkla tažné rány na svém čele,  která se díky masti od madame Pomfreyové už začala zatahovat. “Nic mi není. Díky tobě. By jsi pohotový, rozhodný a statečný, zachránil jsi mě.”

“Dělal jsem, co jsem musel. Nedovolil bych, aby tse ti něco stalo.” Remus si přrivinul Noru k sobě a schoval ji ve svém objetí.

“Já nedokázala odrazit ani to hloupý Expeliarmus. Byla jsem úplně neschopná. Nemohla jsem dělat vůbec nic! O hůlku jsem přišla během vteřiny… ani nevím kde je. Musela zůstat někde tam na zemi.” rozvzlykala se Nora. “Jak kdy můžu být bystrozorka, když nezvládnu ani tohle?! Hrozně jsem se bála… vůbec jsem nedokázala jednat, bránit se. Ty ses vůbec nebál. “ mumlala mezi vzlyky.