Chlapec, co se bojí úplňku [Remus Lupin FF]

10. KAPITOLA

Nora celá udýchaná doběhla do pokoje. Tentokrát do toho svého. Chtěla být sama. Slzy, které měla už tak dlouho v očích se přelily na tvář a Nora je nechala volně téct. Svalila se na postel a přes to, že bylo teprve odpoledne a ona měla plno úkolů a povinností, nechala se pláčem ukolébat ke spánku.

Když se probudila, byla už hluboká noc. Chvíli se převalovala na posteli a zkoušela  znovu usnout, což se jí vůbec nedařilo. Stále dokola si přehrávala dnešní hádku s Remusem a stále dokola jí slzy stékaly z očí. Už nevydržela dál ležet. Musela si vyčistit hlavu. Musela ven.

Rychle si oblékla cestovní plášť a boty a tišše se vyplížila z ložnic, ze Společenské místnosti, z nebelvírské koleje a z hradu. Nedělala to poprvé, s Rose se kolikrát v noci vyplížily ven z hradu na školní pozemky. Vlastně to dělaly velmi často. Dělalo jim radost, dělat něco zakázaného, a tak vždy když nemohly usnout, šly se zkrátka projít na školní pozemky a užívali si pocitu, že dělají něco, co by se nemělo.

Ale tentokrát to Nora nedělala pro žádný pocit rebelie, ale pro to, že na chvíli nechtěla na nic myslet, chtěla se prostě jen procházet a nechat chlad, který byl všude kolem, jelikož byl už začátek prosince, aby na ni působil. Nepřemýšlela vůbec o nikom a o ničem. Vůbec ničemu nevěnovala pozornost, ani tomu, že je dnes úplněk a ani tomu, že se nebezpečně blíží k Zapovězenému lesu. Nevšimla si ani toho, že už nejde po trávě, ale po jehličí a lisech, spadaných ze stromů, které byli všude kolem ní.

Z její hluboké nevědomosti ji probralo až srdceryvné zavytí a šustot listí nedaleko ní. Ze tmy se k ni řítil vlkodlak. Věděla, že je to on. Přestože jeho oči byly zvířecí, měly stejně medovou barvu, jako ty lidské. Věděla taky, že nemá cenu se jakkoli pokoušet probudit v něm lidskost, protože dokud bude úplněk, bude jeho lidská stránka hluboko potlačena a vládu nad jeho rozumem bude mít ta vlčí, a tak se tak rychle jak jen to bylo možné otočila a utíkala pryč. Hned jí ale bylo jasné, že nemá šanci utéct. Adrenalin jí sice proudil v žilách a pud sebezáchovy taky dělal své, ale to stále nemohlo stačit, aby něčemu tak rychlému a velkému utekla. Slyšela, jak jí tvor za ní pomalu, ale jistě dohání a jí pomalu docházely síly. Začala to vzdávat. Už začala zpomalovat, když za sebou uslyšela další hlasité šustění. Věděla, ze kromě vlkodlaka za ní běží ještě někdo, nebo něco. Přesto, ze běžela lesem a musela dávat pozor, aby nenarazila do stromu, otočila se. Vlkodlak jí byl v patách a vlkodlakovi byli v patach dva tvorové skoro tak velcí jako on sám. Nora v tom běhu nerozeznala o jaká zvířata se jedná. Už se chystala otočit a koukat, kam běží, když zakopla o pařez. Skončila rozpláclá na zemi s obličejem v hlíně. Když zvedla obličej ze země a podívala se za sebe, vlkodlak byl přímo za ní. Už napřahoval pravou tlapu, aby zasadil smrtící ránu, když ho najednou nabral na parohy obrovský statný jelen. Vlkodlačí tlapa jen lehce škrtla o Nořin levý bok. Jelen vlkodlaka odhodil metr a půl daleko a to už se na něj vrhal obrovský černý medvědovitý pes, který začal vlkodlaka kousat a škrábat.