Hunger games 78.ročník Skoro jako sestra

13

,,No kde seš? V aréně na tebe nikdo čekat nebude." Oboří se na mne Johanna, jen co vystoupím z výtahu. ,,Čeká tě snídaně. Radím ti, sněz co můžeš." No jo, třeba je to moje poslední snídaně. Za pár hodin už možná budu doma. Zajímalo by mě, jestli je něco potom. Po smrti. Třeba se uvidím se sestřičkou. Třeba tam bude i táta.               

Dva krajíce chleba a čokoládou, pohár plný zmrzliny, tři kousky dortu a sklenice jablečného džusu. Je to dost dobré poslední jídlo? Asi ano. Nikdy jsem toho tolik nesnědla. Co bych dala za to, aby se ma rodina najedla toho co teď já? Je to jednoduché. Všechno. Jenže já umřu a oni budou o hladu pořád. Kdybych vyhrála, měli by se dobře? Samozřejmě že ne. Žili bychom ve strachu a takový život nemá cenu. ,,Scarlet? Jsi v pořádku?" No jo, ještě je tu Rudý. Nesmím dopustit, aby zemřel. ,,Ne, ty snad jo? Tobě se nestýská? Mně děsně." Rudymu se zaleskly oči. ,,Nemám rodinu. Nikdo mi nezbyl." ,,To jsem nevěděla. Promiň." ,,Chci abys vyhrála, ne, já to potřebuju. Scarlet musíš. " ,,Nechápeš to",odpovídám, ,,Já nemůžu."
             ***
Tak a je to tu. Za hodinu už budu mrtvá. Sedím ve vznášedle mezi dívkou z pětky a klukem ze dvanáctky. Ginger sedí vedle Rudyho a nějaké modrooké holky naproti mě. ,,Ruku, notak, podej mi ruku." Natahuji paži před sebe a kapitolanka mi pod kůži aplikuje nějaký čip. Ten slabě zabliká a pak zmizí. Teď je to jasné. I když jsem se na smrt připravovala, teď teprve mi to začíná docházet. Ve vznášedle se mi špatně dýchá. Připadá mi že tu není žádný vzduch. Dívka s modrýma očima se celá klepe. Bojím se. Nebojím se smrti. Bojím se toho jak umřu. Chci, aby to bylo rychle. A co nejméně bolestivě.

Vznášedlo vzlétlo a já se dívám z okna. Opouštíme Kapitol. Míjíme první stromy. Nejsou vysoké, ale hýří barvami. Takové jsem nikdy neviděla. Okna se postupně zatemňují, až nevidím nic. Sedí tu všichni? Vidím Sue, tu holku s brýlemi. Je tu taky Amy  a vsichni profíci. Asi ano. Jsou tu všichni. Vznášedlo se zastavuje a nás postupně odvádějí do různých místností.

U tubusu už na mě čeká Johanna. Nevím, proč je tu ona. Měl by tu být můj stylista ne? Jsem ale radši. Pomáhá mi s oblékáním. Černé úzké kalhoty,  lehké boty, hnědé triho s dlouhým rukávem a vesta. ,,Ty to zvládneš. Vezmi něco blízko tvého podstavce a uteč. Schovej se. V jedech se vyznáš. Můžeš otrávit ostrý klacek a taky se najíš jedlých plodů. Budu vám pomáhat. Jestli budeš něco potřebovat řekni mi. Mám tě ráda." Vychrlila to všechno ze sebe rychlostí blesku. ,,Najdi Rudyho, přežijte ty jatka." Vrhám se jí kolem krku. ,,Řekni mé rodině, že jsem to udělala pro ně." Nastupuju do tubusu. ,,Ne, to jim řekneš sama." Tubus se zavírá a já stoupám vstříc smrti.