Hunger games 78.ročník Skoro jako sestra

6

Konečně jsem se dopracovala k další části. Moc se omluvám že mi to tak dlouho trvalo, ale znáte to. Škola, lenost... Doufám, že se vám povídka líbí :-) Jestli ano, můžete mi to napsat do komentářů ;-) Jinak až tady bude 10 vote přidám další část :-)

Tak hezké počtení. A děkuju, že to čtete ;P

BaMich 007

Už jsem viděla Rudyho. Má plátěnou košili a kalhoty. Nevypadají zajímavě, ale tak jako mé šaty za chvíli i ty jeho předvedou velkolepou šou. Při vstupu do haly shledávám opovržení ostatními splátci. Vůbec netuší jak jsou jejich ,,úžasné" kostýmy hýřící barvami oproti těm našim obyčejné. Již za pět minut na svých vozech tažených párem silných hnědých hřebců vyjedeme vstříc Kapitolu. Pohladím koně po silném krku a jeho oči se střetnou s mýma. Jsou smutné, jako by chtěl plakat, ale nemůže. Po tváři mi stéká slza. Bojím se. Smrti se nebojím, smrt není zlá. Zlý je prezident, tvůrci her, kapitolané. Zlý je ten kdo tohle všechno vymyslel.

Tři minuty. Začínám se klepat. Bojím se, že tlačítko nebude správně fungovat. Že pojedu v plátěných šatech před publikem, a všem budu jen pro smích. Rudy asi poznal že na tom nejsem nejlépe a klepu se jako osika. Přichází ke mě a povzbuzuje mě.

Dvě minuty. Splátci se začínají chystat. Stoupáme tedy také na vůz a vyčkáváme. Koně se neklidně vrtí. Zřejmě takto nejedou poprvé. Jsou zvyklí na jásající publikum i na rozklepané děti.

První vozy se dávají do pohybu. Děvče i chlapec z prvního kraje mají šaty pokryté diamanty a lesknou se jako slunce. Děti z druhého kraje mají na sobě obleky podobné mírotvorcům, kteří na nás v jedenáctém kraji neustále dohlíželi.

Holka a kluk z trojky vypadají jako klubka drátů.

Čtvrtý kraj představuje rybolov. Proto splátci vypadají, jako odění do šupin.Není to špatné, ale ani nejlepší.

Další kraje nejsou vůbec nějak zajímavé, s vyjímkou desátého kraje. Dívka má na hlavě paroží a chlapec vypadá jako vlk. Vypadají opravdu majestátně. Má to zřejmě symbolizovat potravní řetězec.

Ani si neuvědomuji že jsme na řadě. Do očí mě pálí světlo. Ze všech stran se ozývají lidé pořvávající jména. Všímám si bubeníků, stojící podél dráhy naší cesty. Bum Bum Bum. Chci pryč. Domů. Začínám se zase klepat. Rudy mi stiskne ruku a tím mi dá znamení, že je připraven oslnit Panem. Tisknu tlačítko. Nic. Zděšeně ho mačkám ale stále nic. To snad ne. Zaplavuje mně panika. Po chvíli si ale všímám lehkého oparu nad našimi kotníky. Jinovatka. Lehký závoj začíná houstnout a objevuje se první sníh. Diváci se rozdělují na dvě poloviny. První křičí ještě víc, a ta druhá stichla a lapá po dechu.

Nad nadýchaným sněhem raší z hlíny první sněženky a bledule.Těsně nad nimi se na svět derou petrklíče a narcisy a nad nimi pak tulipány. Jakmile první květiny uvadnou už se na svět hlási jejich následníci. Jako v Hladových hrách. Splátci zemřou, ale další rok už na smrt jedou další, které jako ty květiny uvadnou a zmizí ze světa. Jaká ironie. Můj hrudník je pokrytý polštářem trávy, na kterém se objevují letní květiny. Růže, levandule, klíčníky. Na zádech se objevuje onen strom s úlem, jehož včely opylují květy na hrudníku a imaginární pyl si odnášejí do úlu, aby z něj mohli vyrobit med. Zatímco jablka na stromě dozrávají, a opouštějí vůz, na hlavě a ve vlasech se mi začínají objevovat první dozrávající klasy zlatého obilí. Je to jistě něco nádherného, protože diváci nemohou uvěřit svým očím, a ostatní splátci se i otáčejí, aby si naše skvostné šaty mohli prohlédnout.

Prezidentův proslov nevnímám. Nemám proč. To on nás žene vstříc smrti.To on prahne po naší krvi. Nelítostně se usmívá. ,,Šťastné hladové hry, a ať vás vždy doprovází štěstěna". Dokončuje. Koně se opět dávají do cvalu a konečně nás z tohoto místa vezou pryč. Ohlížím se. Prezident se na nás dívá. Ale ne tak jako se tváří na obrazovkách. Vypadá tak nějak nelidsky. Vypadá jako by se těšil na ten strašný masakr, co propukne v aréně. Ostatně jako asi každý z kapitolu.