Hunger games 78.ročník Skoro jako sestra

16

Probouzím se bolestí. Provizorní obvaz prosákl krví. I přes strašná muka látku strhávám a při pohledu na ránu mám co dělat, abych se nepozvracela. Rozšklebené okraje pokrývá bílý hnis, který na některých místech chytil namodralý odstín. Ta zpropadená žába byla jedovatá. Potřebuju protilék, ale pochybuju, že mám sponzory. Je tu však ještě jedna možnost, kterou okamžitě zavrhuji. Uřezat si ruku. Brr. Nedokázala bych to. A kdyby přece jen, tak bych zřejmě vykrvácela. Ústa mám vyschlá na troud a v břiše mi snad vrčí smečka divokých psů. Možná by šlo ránu vypálit. Tento plán, ale také nemohu uskutečnit. Kvůli profíkům. Našli by mě rychleji. To radši zemřu na otravu, než rukou jednoho z vrahů. 

Zjišťuji, že mým největším protivníkem se nyní stala má výhoda. Lezení. Nedokážu se zápěstím pohnout, natož se něčeho pevně chytit. Musím skočit. Raz. Dva. Zavírám oči. Tři. Vydechnu a pustím se. Vlasy se mi cestou k zemi třepotají kolem obličeje. Očekávám příšernou bolest. Nohama jsem se zabořila do mechu. Naštěstí. Hlava mi třeští a před očima mám mžitky. Musím najít pomoc. Potřebuju Rudyho.

 Potácím se po lese sem a tam. Už dvakrát jsem se dotkla toho samého stromu. ,,Rudy," zašeptám ,,pomoc." Nic. Samozřejmě mě nemůže slyšet. ,,Johano prosím." s naději vzhlédnu k obloze. Nic. Co jsem si sakra myslela? Ztratila jsem se. Chodím v kruzích. Svědí mě kůže z Amininy krve. Díra v mé ruce se stále zvětšuje. Jako kyselina. S námahou pokládám jednu nohu za druhou. Každý další krok mi způsobuje nesnesitelnou bolest. Mé roztěkané oči ale pojednou něco nalézají. Přede mnou je lesklá plocha. Voda. Rozbíhám se, jezero se neustále vzdaluje. Mé ruce se rozpadají na kusy. Ještě jeden krok a padám na kolena. Umírám. Nad hlavou mi prolétají obrovské kusy třpytivých hvězd. Zavírám oči a nechám se unášet na vlnách snů.

                                                                                                  ***

Otevírám jedno oko a potom i druhé. Stvoření, které se nade mnou sklání snad nemůže být ani člověk. Zelené listy rašící z hnědé tlusté kůže zahalují postavu do neproniknutelné tmy.Chci utéct, křičet, nebo se alespoň pohnout. Nemohu. Jak dlouho jsem byla mimo? Hodiny? Dny? Minuty? Ty oči znám. Modré jako dvě studny. ,,Ginger?" Šeptám. Ano, je to ona. Modré oči se zavřely. Ozval se výdech a zase se otevřely. ,,Neříkej mi tak." Zasyčí. ,,Ona je pryč." Cože? Nerozumím tomu. Jak pryč? ,,A kdo jsi?" Táži se ale místo odpovědi se mi dostane hlasitý skřek. Zbláznila se. Musím pryč. Pohlédnu na svou ruku. Je na tom stejně špatně, jako když jsem propadla halucinaci, ovšem nebolí. To je snad jediná dobrá zpráva. Ginger oděná do větvoví se otočila a s brbláním se šourá pryč. Povídá si sama se sebou. ,,Zabij ji!"Slyším . ,,No tak, stačí jen jeden pohyb." Chodí v kruhu.,, NE vždyť víš, že by tě potrestali. Oni by ti ublížili." Tohle není dobré. Ani trochu. Bytost se prudce otočila. Letmo o mne zavadila pohledem a začala si okusovat nehty.,,Musíš to  udělat. Ne. Nemusíš. Stačí, když je zavoláš." Zorničky se jí rozšířily. ,,To je ono" vyjekla. V žilách mi při těchto slovech mrzne krev. Musím utéct. S námahou se posouvám blíž ke stromu. Dostavila se známá bolest hlavy. Místo krve mi žilami proudí adrenalin. Zády se opřu o strom. Stačí se už jen otočit a šplhat. Pod rukou mi křupla větev. Ginger se napřímila. Jedním pohybem jsem se vyhoupla na strom. Bolest v dlani ani necítím. Šplhám výš a výš. Neopovažuji se podívat dolů. Hbitě přeskakuji na nejbližší strom. Je to jako bych utíkala samotné smrti. Jaká ironie. Až po pěti stromech se ohlédnu. Ginger je pár větví pode mnou. Proč jsem ji jen učila lést na ty zatracený stromy. Tady větve najednou končí. Pod námi je jezero. Opravdové jezero. Ginger je mi v patách. Couvám po větvi co možná nejdál od mé bývalé spojenkyně. ,,Ginger, neblázni! Vždyť nás zabiješ. Proč to děláš?" Křečovitě se držím jediné věci, která mě drží nad vodou. Ona leze za mnou.,,Omlouvám se. Dala jsem slib. Oni mě jinak zabijou." ,,Kdo jsou oni?" Ptám se. ,,Přece profíci. Kdo jiný!" Ginger se rozběhla. A strhla mě sebou. To ne. Silné křupnutí se ozvalo právě ve chvíli, kdy mé tělo prorazilo chladnou vodní hladinu. Nestihla jsem se nadechnout. Škubu sebou. Něco mne táhne ke dnu. Pod vodou není nic vidět, směsice krve a vodního květu mi nedovolí spatřit to, co mi stahuje nohu ke dnu. Zběsile kopu nohama. Snažím se ji setřást. Má noha narazila na něco zvrdého. Sevření povolilo. Konečně jsem volná. Pustila se. Vynořila jsem se nad vodu.  Kde je teď? Nadechuju se a rozhlížím se kolem. Břeh je vzdálen několik metrů, ale i to je pro mě nepřekonatelná vzdálenost. Neumím plavat. Plácám sebou ve vodě ale nepohybuju se. Hlava se mi ponořila pod vodu. Síly mě pomalu opouštějí. Děláš to špatně. Střídej ty ruce. Tak je to správně. Vzpomínám na to, když mě bratr učil plavat. Musím to zkusit. Levá, pravá. Funguje to. S vypětím sil se škrábu na kluzký břeh. Kde je? Kde je Ginger? Jsem vyděšená k smrti. Tady. Vynožila se kousek od břehu a nevypadá, že by jí plavání dělalo nějaké problémy. Plazím se po břiše pryč. Bahno mi pod rukama prokluzuje a já vím že není úniku. Chytila mě za nohu a převrátila mě na záda. ,,Řekni sbohem.." Ulísně se na mě šklebí. Tohle je moje jediná naděje.Rukou jsem nahmatala nůž. ,,Sbohem." Odvětím", a nůž jí vrážím do břicha. Zůstala ohromeně zírat. Oblečení se jí barví do ruda a ona mě popadá za ruku. Co jsem to udělala? Dívá se mi do očí, a já cítím jak ji z rány utéká život. Její oči ztrácejí tu nádhernou modrou barvu. Ne! Popadla jsem ji do náruče. Pomalu vytahuji nůž. Ginger se naposledy napřímila. Po tváři jí stéká slza. Pak se svezla k zemi. BUM. Ozvala se rána. Já ji zabila. Škrábu se na nohy, ale ty mne neposlouchají.Utíkám pryč od mrtvé splátkyně. Její kalné oči mně pozozují.  

Mám na rukou její krev.  

Zběsile si je utírám do trávy. 

 Klepu se po celém těle, zraněnou ruku si tisknu k hrudi a pospíchám pryč od vznášedla, které svými dlouhými železnými pařáty popadlo kamarádčino tělo a odnáší jej pryč. Slzy mi stékají po tvářích a je mi zima. Stal se ze mě vrah. Přesně takovou si mě kapitol přál mít.