Nebelvírská Královna

1. Paní tajemná

Procházela jsem chodbami Bradavické školy. Měla jsem zamířeno do Velké síně na večeři, ostatně tak jako vlastně každý večer. Po cestě do mě sem tam vrazil nějaký procházející student, který bez omluvy pokračoval dál ve své cestě. V prvním ročníku by mi to bylo ještě líto, ale teď, když už se nacházím v šestém, ne. Zvykla jsem si na to, že jsem tu pro všechny ostatní neviditelná. Nejsem tu oblíbená a ani tu nemám žádné přátele. Tedy krom Ufňukané Uršuli, ale ta se nepočítá, protože je duch.

Před vchodem do Velké Síně jsem se pohledy míjela s Harrym, Hermionou a Ronem. Pozdravila jsem je, ale jako vždy jsem se odpovědi nedočkala. Nejspíš to bylo tím, že jsem je pozdavila pološepotem, ale já na víc prostě nikdy neměla kuráž. Škoda, že jsem neměla to štěstí jako Hermiona Grangreová a neseznámila se s nejslavnějším chlapcem na škole hned první den prvního ročníku.

Zamířila jsem rovnou k nebelvírskému stolu a sedla si k jeho úplnému konci. Dala jsem si před sebe talíř s jahodovým želé a s chutí se do něj pustila. Užívala jsem si každičké sousto. K čemu přátelé, když máte své oblíbené jídlo..?

Najednou mě někdo vyrušil přisednutím. Opravdu jsem nemohla uvěřit tomu, že si mě tu někdo všiml a nebyl to ani učitel a ani duch. Ze zvědavosti jsem se podívala na přisedlíka. Přímo vedle mě seděl blonďatý chlapec se zmijozelským hábitem. Draco Malfoy.... Člověk, u kterého by mě opravdu nikdy nenapadlo, že by si mě kdy všiml.

,,Ehm, můžu ti nějak pomoct?" zeptala jsem se Draca a pohled vrátila zpět ke svému jídu.

,,Ani ne." prohodil s úsměvem.

,,Tak co kdyby jsi se přesunul zpět ke svému stolu?" pobídla jsem ho k odchodu. Opravdu jsem doufala v to, že odejde. Ano, chtěla jsem, aby si mě tu někdo všiml, ale proč zrovna on?

,,Nechce se mi." řekl, načež se znovu usmál. To jako opravdu se Draco Malfoy usmál a ještě k tomu na mě? Mě snad šálí zrak.

,,Tak jdu já." vstala jsem od stolu a hodlala odejít. Dracova ruka mě však zastavila. Chytla mě za tu mou a přinutila znovu si sednout.

,,Jak se jmenuješ?" zeptal se. Cítila jsem jak jeho ruka mírní stisk, ale stále však ne na tolik, abych se z jeho sevření mohla vysmeknout.

,,Proč bych ti to měla říkat?" odpověděla jsem otázkou.

,,Proč by jsi mi to neměla říkat?" odpověděl otázkou, stejně tak jako já. No ten kluk se mi snad jenom zdá!

,,Proto!" pokusila jsem se mu znovu vysmeknout, a jelikož to tentokrát nečekal, povedlo se mi. Ani chvíli jsem nezahálela a utíkala z místnosti pryč.

..............

Druhý den jsem měla hned první hodinu Lektvary. Zasedla jsem za jeden ze stolů a čekala na příchod profesora Křiklana.

Ve dveřích se objevila osoba. I když jsem si z počátku myslela, že už je to profesor, spletla jsem se. Byl to chlapec ve zmijozelském hábitu. Blonďatý chlapec ve zmijozelském hábitu.

Rozhlédl se po celé učebně a i když bylo spoustu lavic volných, zamířil jak naschvál k té mé.

,,Od kdy ty chodíš na lektvary?" zeptala jsem se Malfoye hned poté, jak se v klidu usadil.

,,Proč bych ti měl odpovídat, když tvé odpovědi jsem se včera nedočkal?" místo odpovědi mi podal otázku, stejně tak, jako včera.

,,Kdyby jsi opravdu chtěl znát mé jméno, už by jsi ho dávno znal." ušklíbla jsem se.

Pomalu otočil hlavu mým směrem. Do této chvíle skenoval svým pohledem učitelovu katedru, ale teď jsem jeho oběktem byla pouze já.

"Jaká čest"pomyslely by si ostatní holky, jenže já nejsem jako ostatní. Jeho pohled mi byl velmi nepříjemný. Nevím proč. Prostě tomu tak bylo.

,,Co tím chceš říct?" zeptal se nechápavě. Jelikož jsem seděla hned vedle něj, ucítila jsem jeho dech vonící po mentolu.

,,Ale notak... Zmijozelský princ a dokonce možná i král celé této školy a nedokáže zjistit jméno jedné pitomé holky..? Jak říkám, kdyby jsi ho chtěl opravdu znát, už by si ho dávno znal." odpověděla jsem mu.

,,Nehraj si na paní tejemnou a řekni mi to svoje jméno." zpřísnil hlas.

,,No tak s tímhle tvým přístupem, ti ho neřeknu už vůbec." řekla jsem s úšklebkem ve tváři.

Jen nade mnou protočil oči. Nehodlal se k tomu dál vyjadřovat a já za to byla ráda. Ještě chvíli a zlomil by mě. Opravdu bych mu to svoje jméno řekla jen proto, aby už konečně dal pokoj.

Do učebny konečně vešel profesor. Všichni studenti spozornili, včetně mě s Dracem.

Profesor zavelil a všichni studenti se seskupili okolo jedné lavice v popředí, na které stál kotlík standartní velikosti. Procpala jsem se hned vedle profesora, a tak jsem měla výborný výhled. Draco stál opodál a neustále mě sledoval. Ani na malinkou chvilku ze mě nespustil oči. Připadala jsem si jako kus masa, které sleduje dravá šelma.

,,Tak... Má tady vůbec někdo tušení, co by to mohlo být za lektvar?" položil profesor otázku, načež se podíval hlavně na mě, Hermionu a překvapivě i na Harryho. Je pravda, že Harry minulou hodinu exceloval, ale i tak si myslím, že na mě nemá. A ne, nejsem egoista. Já jsem pouze zdravě sebevědomá.

Zadívala jsem se na růžově vypadající tekutinu uvnitř kotlíku. Hned jsem věděla správnou odpověď.

,,Lektvar lásky." Odpověděla jsem pohotově.

,,Výborně slečno Agronová!" pochválil mě profesor a já se jen spokojeně usmála.

,,Takže Agronová... První díl skládačky by jsme měli." šeptl Draco směrem ke mě. Ani jsem nějak nepostřehla, že mě profesor oslovil příjmením. Ale tak co na tom, tak zná moje příjmení, ale jméno se rozhodně nedozví.

Ignorovala jsem Dracovu poznámku a soustředila jsem se na profesorovu další otázku.

,,A kdo mi poví k čemu asi tak slouží? Myslím, že tuto otázku by zvládl zodpovědět třeba i tady pan Weasley. Tak prosím...." zadíval se směrem na Rona, který očividně nedával pozor a tím pádem ani nevěděl, co po něm profesor vůbec chce.

"Je to lektvar, který navodí falešnou náklonost k vybrané osobě. Každému voní jinak, podle toho co má člověk rád." nadklonila jsem se nad kotlík a nasála vůni lektvaru.

,,Například já cítím mentol, čokoládu a vůni pečících se perníčků." dořekla jsem svůj "výklad". Zase jsem stihla odpovědět jako první a předstihnout dokonce i Hermionu, která teď mimochodem vypadala velmi dotčeně. Zdřejmě proto, že jsem jí předběhla. Minulé roky jsem byla taková ta tichá šprtka, která všechno věděla, ale bála se přihlásit. Tento rok to ale všechno změním. Už nechci být neviditelná.

,,Výborně slečno! I když tato otázka byla původně mířena tady na pana Weasleyho. Výborně!" řekl profesor.

Hned poté nám zadal práci ve dvojici. Úkol byl jednoduchý, uvařit přesně takový lektvar. Jelikož na mě ale vyšel Malfoy, měla jsem úkol ještě o něco málo stížen.

Společně jsme připravili základ a čekali až se dostaví bod varu.

,,Podej mi dva listy Paměťovky." natáhla jsem ruku směrem k Dracovi.

Hned jakmile mi bez jakých koliv keců podal to, o co jsem ho žádala, přihodila jsem to do kotlíku, který už dávno vřel, a třikrát jsem zamíchala směrem doleva.

,,Stejně to tvoje jméno zjistím Agronová!" oznámil odhodlaně.

,,Jo jasný... Ale teď tam dej špetku prášku z měsíčního kamene." poručila jsem mu a jeho předchozí větu skoro vůbec nepostřehla.

Líbí × Nelíbí ??
Má cenu pokračovat?
Prosím hoďte komentík, abych věděla váš názor:)

XoXo Majinda