s m o k e r II. :: hood

: six :

"Nedává to smysl", zakroutil Calum hlavou, když seděl v pohodlném křesle.

"Co?", zeptala se a nalila mu šálek horkého čaje.

"Spali jsme spolu před deseti lety, ale dítě je ještě malé. Nedává to smysl", zašepotal a z hrnku usrkl.

Emily si povzdechla. "Je to složitější", pokrčila rameny.

"Vysvětli mi to", zašeptal.

"Je to na déle", usmála se na spící miminko v kočárku.

"Mám času dost", podíval se stejným směrem.

"A co tvá přítelkyně? Bude tě postrádat", zamumlala.

"Nebude.". pousmál se nad tím, že má od Katherin alespoň chvíli klidu. "Povídej", pobídl ji.

"Bylo mu osm. Byl ti opravdu moc podobný", sklopila dívka pohled a pro sebe se usmála. "Miloval fotbal stejně jako ty. Byl roztomilý", hlas se jí začal potichu třást. "A-ale narodil se s rakovinou a celé roky ležel jen v nemocnici. Doufala jsem v to, že se to alespoň trochu zlepší. Ale ono ne. Zhoršilo se to. Čím dál víc. V osmi letech se mu vyskytla další nebezpečná nemoc, díky které by se celý život jen zbytečně trápil v bolestech.", rozplakala se dívka. "Domluvili jsme se tak, že- že nemá smysl, aby se trápil, tudíž už tu není", vzlykla Emily s tváří v dlaních.

"Je mi to líto", povzdechl si Calum, usadil se vedle ní a ruce ji obmotal kolem ramen.

"Takže tohle moje dítě není..", zašeptal po chvilce, i když to bylo zrovna v téhle situaci nevhodné.

"Je to tvůj syn", přikývla.

"Vždyť...", Calum seděl zmateně na gauči.

. . . .

asi jsem vám hodně zamotala hlavu, že?

do komentu mi napište jak si myslíte, že to bude pokračovat, moc by mě to zajímalo ❤