Jednou budeme vyprávět.

Kotlíky čekají

Takže rychle přidávam pokračování..  Užívejte další díl :3

Prošla jsem chodbou až ke vchodu do Zmijozelské části Bradavic. Ani jsem dlouho nečekala před dveřmi do jeho kabinetu, protože se rozletěly než jsem se u nich zastavila.

„Slečna Sorrelová! Kotlíky čekají," pronesl tiše. Pomalu jsem začala litovat mého zkratu při hodině. Vůbec mě nelákala představa několika hodin drhnutí kotlíků, samozřejmě bez použití kouzel. Právě jsem si potřebovala opakovat na zkoušky z Obrany, místo nezáživného pachtění se dole ve sklepní.

Zatímco jsem si v duchu stěžovala na maření opakovacího plánu, profesor mě pokývnutím hlavy pozval dovnitř. Stanula jsem v útulné místnosti, která byla skromně zařízena strohým nábytkem. Z otevřené skříně viselo několik hábitů černých jako tma. Když jsem stočila pohled k levému roku místnosti, uviděla jsem svojí celovečerní (nebo spíš celoživotní, soudě podle množství) práci. Na zemi byly mezi prosklenou skříní a psacím stolem vyskládány kotlíky plné zbytků lektvarů.

„Můžete začít. Dovolím vám hůlku, ale nesmíte mě rušit," jeho hlas mě překvapil nepřipravenou, takže jsem leknutím nadskočila. Snape si toho ale nejspíš nevšiml, protože se klidně posadil do křesla za psací stůl a otevřel si knihu. Pomalu jsem si sedla na zem k hromadě „nádobí" za začala jsem je šikovně mířenými zaklínadly čistit. Šlo to mnohem rychleji, než bych očekávala, takže za půl hodiny jsem profesora odtrhla od čtení. Pozvedl černé oči od řádků a pronikavě se na mě zadíval.

„Šlo vám to pěkně od ruky, Suzanne," řekl. Nad tím oslovením jsem se pozastavila. Za šest let studia bradavické školy mi žádný z učitelů neřekl křestním jménem. Další šok pro mě přišel, když se mě úplně klidně zeptal: „Dáte si čaj?" Chvíli jsem nevěděla co odpovědět, takže jsem jen stála před jeho stolem a otírala si zpocené dlaně do hábitu. Snape si hlasitě povzdechl a lenivým mávnutím hůlky přivolal tác s porcelánovou konvicí a dvěma šálky.

„Posaďte se," vyzval mě a ani na okamžik mě nespustil z očí.

„Děkuji," vyhrkla jsem neschopná vymyslet složitější větu. Přešla jsem k židli na proti jeho stolu a posadila jsem se na ní.

„Připomínáte mi jednu mojí bývalou spolužačku," začal pomalu. „Chodila se mnou do Bradavic, když jsem byl tak starý jako vy. Jmenovala se Lily. Lily Evansová." odmlčel se a zadíval se kamsi ke stropu.

„A?" bůhví proč jsem chtěla, aby pokračoval.

„Vzala si mého nepřítele," procedil mezi zuby. I když se snažil o přirozeně naštvaný tón, slyšela jsem z jeho hlasu zaznívat smutek.

„To je mi líto," vysoukala jsem ze sebe zaraženě. „A kde je teď?"

„Je mrtvá." Řekl to tak podivně klidně, až mě z něj zamrazilo. „Proč vám to vlastně říkám?" zeptal se řečnicky, nečekal odpověď. „Jděte raději do postele." Zvedl se z jeho křesla za stolem, přešel ke dveřím a otevřel mi je.

Jako omráčená jsem vyšla z jeho kabinetu. Za sebou jsem ještě slyšela, jak zavířil jeho plášť když se vracel zpátky do kabinetu. Pak se znovu otočil a zavolal za mnou: „Dobrou noc, Suzanne."